Mongolsko: Na mrazivých stepích

Od roku 1921 až do konce 20. století držela moc v zemi Mongolská lidová revoluční strana (MLRS, obdoba naší KSČ), inspirovaná a v podstatě vedená Sovětským svazem. Vztah těchto dvou států byl dlouhá léta velmi blízký – Mongolsko dodalo podřízenost a Sovětský svaz poskytl záruky proti případné čínské invazi. Ačkoli Mongolský reformní vůdce J. Batmönkh spustil po vzoru Michajla Gorbačova už v roce 1984 ekonomické reformy, výraznější změny přinesla až demokratická revoluce v roce 1990.

Sametová revoluce po asijsku

První protesty proti stávajícímu režimu začaly velmi nenápadně 10. prosince 1989. Před budovou kulturního mládežnického centra v Ulánbátaru se shromáždilo asi 200 demonstrantů, kteří požadovali svobodné volby a ekonomické reformy. O měsíc později, 14. ledna 1990, počet demonstrantů narostl na stále velice skromnou tisícovku. Poté přišly v lednu a únoru, kdy venkovní teploty dosahovaly hodnot kolem -30 °C, víkendové protesty a začaly se tvořit první opoziční strany. Dne 7. března 1990 se sedm disidentů rozhodlo zahájit proti režimu protestní hladovku. V té době se demonstrací účastnily již tisícovky lidí, jejichž vůli tehdejší komunistická vláda vyhověla 9. března svojí rezignací.

Zobrazit na mapě Googlu

Pomalu, ale jistě

Ještě v červnu 1990 byly vyhlášeny svobodné volby, ale opozice v nich získala pouhých 17 procent. V parlamentu totiž bylo k obsazení 430 křesel a opozice dokázala nominovat pouze 346 kandidátů. Není tedy divu, že MLRS, jejíž popularita na venkově byla velmi vysoká, získala 357 křesel a s nimi jednoznačnou převahu. Nová komunistická vláda se ovšem rozdělila o moc s demokraty a zahájila ekonomické a konstituční reformy. MLRS byla u moci až do roku 1996, kdy ve volbách poprvé zvítězila demokratická opozice.

Opatrné přátelství malé velké země

Od revoluce v 90. letech minulého století se život v Mongolsku mění jen velmi pozvolna. Vláda se zaměřila na podporu zahraničních investic a dobré mezinárodní vztahy se světovými mocnostmi. V roce 2003 podporovala invazi do Iráku, kam vyslala téměř 200 vojáků. Menší počet mongolských ozbrojenců byl vyslán i do Afghánistánu, Sierry Leone a Kosova. V roce 2005 sem jako vůbec první americký prezident přijel na návštěvu George W. Bush.

Dobré vztahy se zahraničím jsou pro Mongolsko životní nutností. Ačkoli je tato země devatenáctou největší na světě a její rozloha je zhruba stejná jako součet velikostí Španělska, Francie a Německa, počtem obyvatel (cca tři miliony) se řadí naopak mezi ty nejmenší. Přitom je sevřena mezi dvěma giganty – obrovským Ruskem a nejlidnatější Čínou.

Pustina a mráz

Na každý kilometr čtvereční připadají v Mongolsku ani ne dva lidé (ČR má hustotu cca 132 obyv./km²). Nesmíme ovšem zapomínat, že i kdysi výhradně kočovní Mongolové podléhají v dnešní době urbanizaci. Asi 40 % obyvatel žije v hlavním městě Ulánbátaru a dalších cca 25 % v Darkhanu a Erdenetu. Jen třetina Mongolců je stále věrná odkazu svých předků a na nekonečných pláních si zvolila osu kočovných nebo přinejmenším polokočovných pastevců. Když si tedy uvědomíme, že zhruba milion lidí (vyjma městských obyvatel) je rozptýlen na ploše více než milionu čtverečních kilometrů, sotva se lze divit, že většina Mongolska působí jako naprostá pustina. Pastevci čelí neustálým ledovým větrům, ale ani obyvatelé hlavního města nežijí velkoměstským životem evropského stylu. Stačí si uvědomit, že Ulánbátar je nejstudenějším hlavním městem světa, kde zimní teploty zcela běžně klesají pod hranici -30 °C.