Milion Rusů na západě: Mýtus o nasazení kozáků ve Francii ovlivnil Velkou válku

Kozáci platili počátkem 20. století za obávané bojovníky, které ve většině Evropy provázela pověst krvežíznivých divochů. V prvních týdnech po vypuknutí první světové války panovaly mezi obyvateli Východního Pruska i rakouské části Haliče obavy z vousatých válečníků na koních, kteří přijedou z východu vyplenit jejich domovy a znásilnit ženy. Jistý strach a respekt z neznámého ovládl i císařské vojáky vyslané na východní frontu. Koho by ale počátkem srpna 1914 napadlo, že by se desetitisíce děsivých kozáků už za pár týdnů mohly objevit také v Belgii a severní Francii?

Podobně jako na východě také němečtí vojáci na západě očekávali koncem léta 1914 útok hord ruských kozáků. Dnes už víme, že varování a „zaručené“ informace, které se k mužům v „piklhaubnách“ dostaly, nebyly pravdivé. Odkud ale pocházely? Jejich původ lze dohledat až na britských ostrovech, kde podobné zprávy vzbudily naděje a očekávání mezi poddanými Jeho Veličenstva. Odtud se různými kanály dostaly také na druhou stranu fronty.

Volání po vodce

Vše začalo v lokálních novinách, od nichž přebraly informace celostátní plátky, a od nich zase ty mezinárodní. Citovaly zaručené svědky, kteří koncem srpna zahlédli v několika vlacích mířících na jih země se zataženými okny podivné vousaté muže v kožešinových čepicích. Ti měli mluvit neznámým jazykem, jeden z nich dokonce tvrdil, že je z Ruska. Na jednom nádraží se pak prý z jednoho vagonu ozývaly výkřiky: „Vodka!“

V redakcích novin si pak vyvodili vlastní závěry a informovali své čtenáře o obrovské ruské armádě čítající okolo milionu kozáků, kteří připluli z Archangelska a nyní míří přes Skotsko a Anglii do pevninské Evropy. „Jaké překvapení se chystá pro Němce, až zjistí, že na západě čelí hordám Rusů, zatímco další hordy na ně tlačí z východu,“ komentoval jeden plátek.

Požár se šíří

Zatímco úřady přítomnost spojeneckých sil v zemi nepotvrdily ani nevyvrátily, čtenáři novin přispěchali na podporu senzačního tvrzení a mnozí z nich si přisazovali: „Jeden svědek tvrdí, že viděl 10 000 ruských bojovníků pochodujících na nábřeží, jak mířili k London Bridge Station. Vrátný na železniční stanici v Durhamu pak hlásil, že v automatu na čokoládu našel zaseklý rubl.“

Cestující, jenž zrovna vystoupil z plavidla z Archangelsku, hlásil, že s ním cestovalo 2 500 carských vojáků, kteří jeli dále do Francie. Měl se s těmito muži i vyfotit a snímky poslat do jedněch novin, ale kvůli cenzuře nebyly zveřejněny. Na jiném nádraží zase z vlaku vyskočil Rus a u jednoho stánku s potravinami si poručil 300 porcí jídla.

Fámy o nasazení ruských vojáků na východní frontě se dostaly nejen přes průliv La Manche, ale dokonce i přes Atlantik a přítomnost kozáků na britských ostrovech potvrzovaly i noviny ve Spojených státech amerických. Dopisovatel New York Times hlásil 72 000 Rusů, kteří se chystají přeplavit z Doveru do belgického Ostende. Situace byla už tak absurdní, že tomu věřili i někteří britští vojáci ve Francii a Belgii, ať už je o tom informoval tisk či dopisy z domova. Jeden vojín dokonce domů psal, že se jeho jednotka už na příjezd spojenců připravuje a že je očekávají každým dnem.

Jak ovlivnit válku

A tak zatímco někteří vysocí důstojníci Jeho Veličenstva sami netušili, jak se situace má, pro jistotu zahájili vlastní vyšetřování; fáma se na křídlech šeptandy dostala i na druhou stranu fronty. Navíc nezůstalo pouze u řadových vojáků v zákopech. Začátkem září se informací zabývali také na štábech divizí a armád, přičemž některé prý pro jistotu přestěhovaly své sídlo dále do zázemí.

Část zdrojů dokonce tvrdí, že právě kvůli mýtu o kozácích Němci prohráli bitvu na Marně (5.–12. září 1914) a tím i celou první světovou válku. Takové tvrzení je přinejmenším hodně fantastické a bylo by smělé tvrdit, že ten či onen přesun divize či stažení sboru vyvolala hypotetická přítomnost ruských kozáků. Tím spíš, pokud ji ani nepotvrdila vlastní rozvědka. Někteří historikové však právě této obavě připisují stažení části císařských sil, které se blížily od východu k Paříži, čímž Berlín daroval nepříteli čas na přípravu následného střetnutí. Další dvě divize pak zůstaly na belgickém pobřeží, kde očekávaly kozácký útok, a v osudných dnech chyběly na Marně.

Stovky místo tisíců

Zůstává však otázkou, zda je tam Velký štáb nechal skutečně jako pojistku proti Rusům, nebo Vilémovi generálové uvažovali mnohem střízlivěji a obávali se britských jednotek, které by se mohly vylodit Němcům v zádech. V polovině září byla Paříž zachráněna a v severní Francii začaly vyrůstat důmyslné linie zákopů.

V tu chvíli představitelé britské vlády oficiálně oznámili, že až na několik stovek styčných důstojníků se na ostrovech ani na západní frontě žádní Rusové nenacházejí. Toto popření sice přineslo další vodu na mlýn konspiračních teoretiků s tím, že se jedná jen o další pokus, jak zmást nepřítele, ale mýtus o kozácích začal slábnout. Podívejme se však nyní, na jakých základech se zrodil.

Souhra náhod

Historikové se shodují, že řeči o kozácích se na britských ostrovech objevily po 24. srpnu. Toho dne se britská železnice potýkala s celou řadou zpoždění, protože kvůli přepravě vojáků na jih bylo nutné řídit provoz pomocí ručních signálů. To způsobilo, že celá řada souprav cestovala také v noci, kdy přišlo nařízení o zatemnění oken. V několika vlacích cestovali také příslušníci praporu 4th Seaforth Highlander zverbovaní v oblasti Ross shire. Většina mužstva mluvila takzvanou gaelštinou, takže jim Angličané většinou nerozuměli. Když se pak jeden z nich vojáka zeptal, odkud je, ten měl odpovědět: „Ross shire,“ což tazateli mohlo znít jako „Russia“ („Rusko“).

TIP: Vlkodavové na Sibiři: 27. pěší pluk US Army v boji proti ruským bolševikům

A co onen cestující z Archangelska? Skutečně cestoval do Británie s carskými důstojníky a vojáky, ale rozhodně ne s 2 500, ale jen s několika desítkami. Jednalo se totiž o styčné důstojníky s doprovodem, které ke spojencům vyslal Petrohrad. Základ historky o statisících kozáků tak byl na světě a nutno dodat, že ke kvalitní dezinformaci by jistě stačilo daleko méně.