Micubiši A6M2: Japonský drak, jenž děsil Američany

Micubiši A6M2 Reisen výrazně přispěla k triumfu císařského námořního letectva, které v úvodním půlroce bojů zcela deklasovalo své protivníky. Pod označením „Zero“ (anglicky nula) se stroje A6M2 staly skutečnou legendou. Vývoj byl zahájen na základě požadavků vypsaných leteckým úřadem císařského námořnictva roku 1937.

Prototyp A6M1 vzlétl 1. dubna 1939. Představoval první japonskou námořní stíhačku s uzavřenou kabinou a zatahovacím podvozkem. Po třech prototypech následovalo 16 předsériových strojů A6M2. Poté se rozběhla sériová produkce. V císařském námořním letectvu byl A6M2 označován jako palubní stíhací letoun 0, tedy japonsky Rei-Šiki Kandžó Sentóki (palubní stíhací letoun 0) nebo zkratkou Reisen (přičemž název palubní stíhačka, Kandžó Sentóki, byl někdy zkracován do podoby Kansen).

Samurajský meč

Jeho oficiální americké kódové označení znělo Zeke. Micubiši A6M2 představoval moderní a výkonný typ, konstrukčně vybroušený jako samurajský meč do podoby vyhovující představám japonského námořního letectva. Stíhačka spojovala maximálním způsobem odlehčený celokovový drak s motorem NK1C Sakae 12 (podle západních kritérií při hodnotě 709 kW nepříliš výkonným) v pozoruhodný celek.

Strukturální pevnost a případná ochrana pilota pancéřováním byla vědomě obětována ofenzivním možnostem – zejména obratnosti, ovladatelnosti, kvalitní střelecké výzbroji a současně extrémně dlouhému doletu, nezbytnému pro úspěšnou útočnou válku v širých oblastech Pacifiku. Úvodní část nasazení reisenů během pacifické války provázely velké úspěchy.

Vedle kvalit konstrukce k nim rozhodujícím způsobem přispěla vysoká úroveň císařských pilotů. Úspěšnost A6M však začala klesat již v druhé polovině roku 1942, poté, co odezněl na spojenecké straně šok z jejich výjimečných bojových vlastností. Jakmile A6M narazily na takticky vyspělé protivníky (a nemuseli ovládat výkonnostně nadřazený typ), jejich ztráty začaly narůstat. Základem bylo nikdy se nepokoušet Zero sestřelit v manévrovém boji, a naopak volit taktiku rychlých útoků i úniků s využitím střemhlavého letu.

S tím, jak klesala kvalita japonských stíhačů a současně rostlo umění jejich rivalů (a výkony jejich letadel), hrály v soubojích stále větší roli nedostatky reisenů: příliš křehká konstrukce a absence pasivní ochrany letounu i pilota. Během roku 1942 byla do služby zařazena varianta A6M3 (od Američanů přechodně obdržela označení Hap, poté Hamp a posléze opět Zeke).

Nejpočetnější japonský stroj

Od roku 1943 lze Reisen považovat za zastaralý letoun. Závěrečná velkosériová varianta A6M5 již výkonnostně zaostávala za novými americkými stíhačkami námořního i armádního letectva. Nepomohlo ani to, že již prošla jistým zesílením konstrukce a získala pasivní ochranu pilota i nádrží. Jelikož japonské námořní letectvo nedokázalo nalézt za A6M adekvátní náhradu, stíhačky byly produkovány ve velkých počtech až do hořkého konce války.

TIP: Divoké kočky proti zerům: Americko-japonská letecká bitva o Guadalcanal

Celkem 11 000 vyrobenými exempláři se A6M stal nejpočetnějším japonským letounem druhé světové války. Reiseny prošly celou pacifickou válkou, od úvodního útoku císařského palubního letectva na Pearl Harbor 7. prosince 1941 až po sebevražedné útoky proti americkým lodím a závěrečná střetnutí nad japonskými ostrovy bezprostředně před kapitulací. Staly se aktéry nejen vzestupu japonských letadlových lodí, ale také jejich pádu v sérii bitev proti stále sílícím Američanům.