Messerschmitt Me 323 Gigant: Bombardér z leukoplasti se šesti motory

Co se ekonomičnosti týče, posunul Messerschmitt Me 323 vojenský letecký transport výrazným směrem vpřed. V objemném trupu motorizovaného kluzáku mohli Němci přepravovat velmi těžké a rozměrné náklady. Vozidla prostě najela do trupu po odklopení příďových vrat. Vojáci Wehrmachtu a letci mu přezdívali vzhledem k jeho jednoduché konstrukci (drak z kovových trubek a dřevěných dílů, převážně plátěný potah) Leukoplatsbomber (bombardér z leukoplasti).

Za základ konstrukce posloužil velký hornoplošný transportní kluzák Messerschmitt Me 321, který původně konstrukční tým navrhl pro přepravu rozměrných nákladů pro plánovanou, avšak nikdy realizovanou invazi do Anglie. Během řadové služby na východní frontě ovšem vadily obtíže s vlekáním tak těžkých a rozměrných strojů (Němci obvykle využívali spřežení tří Bf 110). Proto vznikla motorizovaná varianta značená Me 323. Dva prototypy vznikly přestavbou z Me 321 na jaře 1942. K pohonu sloužily buď čtyři motory (Me 323 V1), nebo rovnou šest jednotek (Me 323 V2). Pozornost se rychle soustředila na šestimotorové provedení.

Me 323E-2

• Rozpětí: 55 m
• Délka: 28,15 m
• Vzletová hmotnost: 50 500 kg
• Max. rychlost (bez nákladu): 252 km/h
• Dostup: 4 200 m
• Dolet: 1 300 km
• Pohonná jednotka: 6× hvězdicový Gnome-Rhône 14N 48/49 o 840 kW
• Výzbroj: 2× 20mm kanón, 5× 13mm kulomet
• Osádka: 7–11 mužů
• Uživatelé: Německo 

Sériový Me 323D byl schopen přepravit na vzdálenost 1 000 km náklad o 9 750 kg. Sériové stroje byly dodávány od léta 1942. Bojovým křtem Me 323 prošel koncem téhož roku na středomořském bojišti během riskantních zásobovacích letů mezi Sicílií a severní Afrikou.

Letouny zde několikrát utržily velmi těžké ztráty od spojeneckých stíhaček. Vzhledem k rozměrům a slabým výkonům totiž nezbytnou podmínku pro jejich přežití představovaly silné stíhací doprovody, které již Luftwaffe roku 1943 nedokázala zajistit. Do jara 1944 vzniklo 213 letounů Me 323 (včetně 15 upravených z Me 321).