Letadlová loď Graf Zeppelin (2): Neslavný konec osudem stíhaného plavidla

Výzbroj letadlové lodi Graf Zeppelin dokládala jistou konzervativnost Kriegsmarine. Předpokládala se instalace dvou typů kanónů – s vysokou elevací pro protiletadlovou obranu a s nízkou elevací pro palbu na hladinové cíle. Tou dobou již ale ostatní námořnictva preferovala dvojúčelové zbraně s tím, že ochranu nosiče před plavidly nepřítele zajistí především doprovodné lodě. Primární protilodní výzbroj tvořilo šestnáct kanónů ráže 150 mm rozmístěných po dvou v osmi pancéřovaných kasematech. 

Silná, ale kontroverzní výzbroj

Konstruktéři umístili kasematy do všech čtyř rohů horní hangárové paluby, což však zvyšovalo pravděpodobnost jejich zaplavování vodou při plavbě ve vysokých vlnách. Protiletadlovou obranu měly mít na starosti obsluhy dvanácti kanónů ráže 105 mm, instalovaných v šesti dvouhlavňových věžích. Tyto zbraně byly rozmístěny podél ostrova, a to poměrně nešťastně.

Předchozí část: Letadlová loď Graf Zeppelin (1): Osudem stíhané plavidlo

Při palbě doleva přes palubu totiž musely nevyhnutelně poškodit zaparkované letouny a jejich střelba by výrazně omezovala letový provoz. Sekundární protiletadlová výzbroj zahrnovala 22 kanónů ráže 37 mm instalovaných ve sponsonech podél okrajů letové paluby. Kromě toho měla loď sedm samostatně lafetovaných 20mm kanónů, které později nahradila obávaná protiletadlová čtyřčata stejné ráže. Jeden z hlavních problémů paradoxně představovalo samotné palubní letectvo.

Německo nemělo specializované typy pro operace na nosičích, a tak muselo modifikovat již existující stroje. V závěru roku 1938 zadal Technický úřad Říšského ministerstva letectví firmě Messerschmitt požadavek na konverzi stíhačky Bf 109E na palubní verzi T (Träger – nosič). Letoun dostal větší rozpětí křídel, zesílenou konstrukci trupu a přistávací hák. Luftwaffe přijala palubní stíhačky k testování, ale jak zájem o letadlové lodě kolísal, ocitaly se střídavě u zkušebních jednotek a u bojových útvarů na frontě.

Po zrušení stavby nosiče dosloužily zastarávající Bf 109T při výcviku. Němci kromě toho vyzkoušeli například také československé Avie B-534. Technici vyztužili jejich trupy, aby křehké stroje zvládly namáhání při startech pomocí katapultu. Pod zadní část nainstalovali sklopný přistávací hák a zahájili testování.

O zkouškách se bohužel dochovala pouze informace, že se onen hák z trupu avií často vytrhával – jejich konstrukce zkrátka pro takové účely nebyla dimenzována. Pro potřeby letadlových lodí měl vzniknout zcela nový letoun pro průzkum a torpédové údery. O zakázku soutěžily typy Arado 195 a Fieseler Fi 167, přičemž druhý se ukázal jako výkonnější.

I tak šlo o dvouplošník s pevným podvozkem, který navíc kvůli průtahům se zavedením lodi do služby rychle zastaral. Jeho roli měl převzít modifikovaný střemhlavý bombardér Ju 87, u něhož se počítalo i s útoky v původní roli. Upravených Ju 87C určených pro střemhlavé bombardování vzniklo přestavbou Ju 87B jen několik kusů, konverze na torpédový bombardér se nedočkal ani jediný stroj.

Testování a neslavný konec

V roce 1937 zahájila Luftwaffe na základně Travemünde na pobřeží Baltského moře intenzivní zkoušky, které zahrnovaly především simulované starty a přistání. Vojáci nakreslili na beton obrys celé lodě i letové paluby, přes kterou natáhli záchytné lano. Letový provoz na tomto modelu začal na jaře 1938 s letouny Heinkel He 50, Arado Ar 195 a Arado Ar 197. Později Němci nainstalovali do cvičného prostoru výkonnější brzdný naviják, který umožnil testovat přistávání těžších letounů včetně Ju 87 a Fi 167. Celkem se zde uskutečnilo kolem 1 800 zkušebních přistání, z toho 1 500 bylo úspěšných.

Pro nácvik vzletů upevnila Luftwaffe na model paluby katapult vyprojektovaný firmou Heinkel. Testy startů, do nichž se zapojilo několik typů letadel včetně Bf 109, začaly v dubnu 1940. Již za dva měsíce považovali představitelé letectva výsledky za uspokojivé. Mezitím však nevyjasněná strategie Kriegsmarine spolu s technickými problémy stavbu letadlové lodi neúměrně protahovaly. Podle části historiků představoval Graf Zeppelin úctyhodné technické dílo už jen proto, že se němečtí konstruktéři neměli kde inspirovat.

Graf Zeppelin

• Standardní výtlak: 28 090 t
• Délka: 262,5 m
• Šířka: 31,5 m
• Ponor: 8,5 m
• Pancéřování: 100 mm
• Pancéřování letové paluby: 40 mm
• Rychlost: 33,8 uzlu (62,6 km/h)
• Dosah: 15 400 km při 19 uzlech (35,2 km/h)
• Posádka: 2 026 mužů
• Výzbroj: 16× 150mm kanón, 12× 105mm kanón, 22× 37mm protiletadlový kanón, 28× 20mm protiletadlový kanón
• Letouny: 41–43 stíhacích Bf 109T, střemhlavých Ju 87C a torpédových Fi 167 

Některé prvky designu se však kvůli této nezkušenosti rodily jen pomalu a s potížemi. Projekt brzdily i kompetenční spory o to, zda bude plavidlo a jeho letecký park spadat pod velení námořnictva, či letectva. Trup lodi byl slavnostně spuštěn na vodu 8. prosince 1938 a ještě v květnu 1941 velkoadmirál Raeder přes všechny obtíže stále věřil ve zdárné dokončení plavidla během jednoho roku. Další rok by pak zabraly testy a výcvik posádky. Jak válka pokračovala, rostlo však Hitlerovo rozčarování z výkonů hladinových lodí.

Osud plavidla byl zpečetěn, jakmile Raedera nahradil v lednu 1943 v čele Kriegsmarine Karl Dönitz, který zanedlouho poté nechal práce na téměř dokončené letadlové lodi zastavit. Lépe se nevedlo ani sesterské lodi Flugzeugträger B, pro niž se počítalo se jménem Peter Strasser (jednalo se o důstojníka sloužícího za první světové války u vzducholodí). Práce na trupu začaly roku 1938, avšak v září 1939 přišel rozkaz je zastavit, jelikož dostala prioritu stavba ponorek. Rozpracovaný trup rezavěl v loděnici do února 1940, kdy Raeder nařídil jeho sešrotování.

Cvičný cíl Rudé armády

Z plavidla Graf Zeppelin dělníci záhy odmontovali nainstalovanou výzbroj, která pak posílila německá opevnění v Norsku. Loď sloužila jako plovoucí skladiště a několikrát změnila přístav. Nakonec zakotvila ve Štětíně, kde s nepočetnou udržovací posádkou dva roky chátrala. Když se v dubnu 1945 přiblížila Rudá armáda, nechal kapitán otevřít ventily a potopit loď na mělčině.

Zároveň exploze náloží poškodily pohonné ústrojí. Osud lodi po německé kapitulaci byl mimo SSSR dlouho nejasný. Sověti se rozhodli Graf Zeppelin v omezené míře používat a loď z mělčiny na jaře 1946 vyzvedli. Podle dostupných informací na ni naložili kontejnery s vybavením či válečnou kořistí a předpokládalo se, že ji vyslali do Leningradu. Některé zdroje uváděly, že plavidlo cestou najelo na minu a potopilo se, jiné tvrdily, že chybně uložený materiál narušil stabilitu a loď se převrátila.

Ve skutečnosti chtěla Rudá armáda využít loď Graf Zeppelin jako cvičný cíl a získat zkušenosti s taktikou úderů na tuto kategorii plavidel. V útrobách lodi explodovala řada granátů a pum a analytici zjišťovali jejich účinnost na konstrukci. Nakonec se Graf Zeppelin v polovině srpna 1947 potopil po zásahu dvěma torpédy. Poloha vraku zůstávala po dlouhá desetiletí neznámá.

Až v červenci 2006 objevila loď polské naftařské společnosti Petrobaltic 55 km severně od polského přístavu Władysławowo vrak, který rozměrově odpovídal německému nosiči. Potápěči polského námořnictva záhy potvrdili, že se jedná o Graf Zeppelin. Nešťastná loď, z jejíž paluby nikdy nevzlétl jediný letoun, odpočívá v hloubce 87 m dodnes.