Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (2)

Nábor nových vojáků umožnil rozšířit Českou družinu v únoru 1916 na pluk a již o dva měsíce později dokonce na celou brigádu. Ta se koncem roku skládala ze dvou pluků, z nichž každý měl dva prapory o čtyřech rotách. Celkově zde sloužilo 5 750 mužů. Její jednotky však nadále sloužily rozptýleně po celé délce jihozápadní fronty. Veleli jim již většinou čeští poddůstojníci.

Předchozí část: Legie na Rusi: Počátky československého vojska v carském Rusku (1)

Formuje se brigáda

Razantní navýšení početních stavů s sebou neslo i změnu charakteru československého vojska na Rusi. Starodružiníci byli srostlí s ruským prostředím a většina z nich viděla budoucnost českých zemí spojenou s dynastií Romanovců. Jak se ale zvyšoval podíl vojáků, kteří přišli ze zajateckých táborů, začal v jednotce převládat názor, že mnohem lepší variantou by byl samostatný stát. Velké změny nastaly v roce 1917, kdy revoluce smetla carský režim a Rusko se stalo republikou.

Čechoslováci se najednou ocitli ve velmi složité situaci. Chtěli pokračovat v boji, ale všude kolem nich probíhal rozklad ruských ozbrojených sil. Nadále prováděli své rozvědné akce, a například praporčík Rudolf Medek se vyznamenal, když se svými muži vyhodil do povětří podkop pod nepřátelskými zákopy a do vlastních linií přivedl 21 německých zajatců. Jedno pozitivum ale legionářům revoluce přinesla. Ruská vláda konečně umožnila nasadit československou brigádu na frontě jako celek.

Konečně pohromadě Velení československé brigády dosud plnilo spíše roli pouhé administrativní složky. Nyní se ale muselo připravit na náročnější úlohu vedení vojska v poli. Do konce června 1917 se roztroušené roty a čety shromažďovaly v obci Jezerná u Zborova. Na řádné secvičení brigády nebyl čas. Ruští velitelé tří pěších pluků neznali pořádně všechny své jednotky. I tak ale panovala mezi Čechoslováky výborná nálada. Za pár dní se měli konečně vrhnout na protivníka.

Jeden z legionářů psal večer před bitvou své matce: „Drahá, zlatá matičko, je nás celý pluk. Zítra brzy zrána udeříme na vojska proradného císaře, probijeme se k Vám na Moravu, do Čech a přineseme Vám svobodu (…) Padnu-li, má zlatá matičko, neplačte! Pomodlete se za mne a za nás všechny a buďte hrdá, že jste vychovala syna, který neváhal obětovat život pro blaho národa.“ Po třech letech menších akcí měli jít českoslovenští vojáci konečně do boje jako jednotka.

Legie a Masaryk

Carská vláda se zpočátku stavěla ke snahám Tomáše Garrigua Masaryka o zřízení české (československé) jednotky v rámci ruské armády negativně. Rusům se nelíbilo, že by měla podléhat Československé národní radě, která sídlila v Paříži, a tedy v zahraničí a mimo dosah ruské moci.

Masaryk byl navíc známý svou kritikou carského samoděržaví: jeho dílo Rusko a Evropa bylo v Rusku před první světovou válkou zakázáno. Do země, kde v zajateckých táborech čekalo na vstup do legií nejvíce Čechů, se tak dostal až po pádu Romanovců. Poté ale napřel všechnu svou energii k co největšímu rozšíření československých jednotek. „Své“ vojáky všemožně podporoval a navštěvoval je na frontě i v týlu, čímž si vysloužil jejich velkou oddanost.