Laponsko: Na návštěvě mezi soby a lidmi z močálů

Území Laponska se rozprostírá na severu Evropy a zahrnuje severní část Skandinávie a ruského poloostrova Kola. Jde o jednu z posledních evropských oblastí se skutečně divokou přírodou. Najdete tam zdánlivě nekonečné lesy tvořené převážně smrky a borovicemi, prudké řeky s mocně hučícími peřejemi sycenými vodou ze zasněžených hor i poklidně působící vesnice na břehu jezer vysoko v kopcích.

Západní část teritoria pokrývají převážně hory, z nichž je nejvyšší Kebnekaise (2 106 m n. m.) ležící ve Švédsku. Na severovýchodě se terén svažuje do nízké plošiny s mnoha močály a jezery. Zejména švédskou částí Laponska protékají mohutné řeky. Většina území leží za polárním kruhem a v zimě tam mohou teploty klesnout k −40 °C, zatímco v létě naopak šplhají až ke třicítce. 

V Laponsku lze mimo jiné zažít opravdový polární den i noc: První zmíněný jev nastává za polárním kruhem, když slunce nejméně po dobu 24 hodin nezapadne za obzor, tudíž nezavládne noc. Během polární noci naopak sluneční kotouč nad horizont vůbec nevystoupá. Obě období se přitom po půl roce pravidelně střídají. Nicméně čím víc na sever postupujete, tím jsou extrémy větší – například v oblasti Inari trvá polární den asi padesát dní, na Nordkappu téměř šedesát. V zimě se Laponsko stává také ideálním místem pro pozorování polárních září. 

Divocí a chudí

Švédské hory, norské fjordy a finská jezera tvořily po staletí kulisy života Sámů, původních obyvatel severní Skandinávie. Dnes už se starousedlíci hojně promísili s nově příchozími, které do míst v průběhu minulého století nalákala především těžba železné rudy a později také rozvíjející se turistický průmysl. Stopy původní sámské kultury však zůstávají patrné na každém kroku. Například kostel v Kiruně ve tvaru laponského stanu, přezdívaný též „chrám nomádů“, zvolili obyvatelé Švédska v anketě z roku 2001 za nejkrásnější stavbu své země. 

Sámové jsou jedinými a posledními evropskými kočovníky. Přestože celý svět zná jejich kraj jako Laponsko a jeho obyvatele jako Laponce, Sámové zmíněná označení nesnášejí, neboť pro ně mají hanlivý význam: Vycházejí totiž ze staré švédštiny a znamenají, že jsou tamní lidé špinaví a otrhaní. Výraz „Sámové“ však není o moc lepší – překládá se jako „lidé z močálů“. 

„Fenni [Sámové] se vyznačují divokostí vzbuzující podiv a odpornou chudobou; nemají zbraně, nemají koně, nemají pevný dům; k jídlu byliny, za oděv kůže, lůžko – holá zem. Jedinou jejich nadějí jsou šípy, k nimž z nedostatku železa přidělávají hroty z kostí. Lov živí stejně muže a ženy, neboť tyto stále lovce provázejí a žádají podíl na kořisti. Pro děti není žádného úkrytu před šelmami a deštěm než chatrčí ze spletených větví. Tam se vracejí muži, tam se zdržují starci…“ Těmito slovy líčil život Sámů římský dějepisec Publius Cornelius Tacitus ve svém díle Germania, jež dokončil roku 98. Tacitovo latinské pojmenování „Fenni“ se přitom v severním Norsku dodnes používá pro Sámy chovající soby.

Posvátné jezero duchů 

Ačkoliv původní sámská kultura pod vlivem moderní civilizace a turistického průmyslu mizí, v některých místech zůstává její odkaz stále živý. Například malá vesnička Inari (sámsky Anár) představuje hlavní sámskou komunitu v regionu a centrum původního řemesla. V obci, kde žije pouze 550 stálých obyvatel, lze koupit sámský ručně vyráběný textil, šperky, stříbro i výrobky ze dřeva. Inari je skvělou základnou pro výlety po severním Finsku, ale za podrobnější prohlídku stojí i samotná vesnice. Nachází se tam například muzeum Saamelaismuseo, nejbohatší svého druhu v celém Finsku: Výstavy přibližují kulturu Sámů, jejich tradice, životní styl i současný boj o přežití. 

Vesnička leží na břehu třetího největšího finského jezera Inarijärvi, jež zformovaly kontinentální ledovce už před více než deseti tisíci let. Rezervoár měří na délku 80 km, zabírá plochu 1 300 km² a Sámové, kteří jsou tradičně velmi spjati s přírodou, považují jeho vody za posvátné. Zřejmě také proto sloužily tisíce tamních malých ostrovů už ve starověku jako pohřebiště i obětní místa, jak dokládají například nálezy z ostrůvku Ukko. 

Čtyřnohý symbol Laponska

Nedílnou součástí života původních obyvatel a zároveň symbolem Laponska se stali sobi. V celé zemi se dnes v podstatě setkáte už pouze s domestikovanými zvířaty; poslední divoké kusy přežívají na jihu Norska v oblasti náhorní plošiny Hardangervidda.

Sobi prý představují nejvíce stěhovavá stádní zvířata na světě – například na Sibiři urazí přes 30 km denně. V Laponsku sice tak dlouhé túry nepodnikají, přesto migrují podobně vytrvale. V zimě hledají lišejník, na jaře přecházejí do oblastí, kde se následně telí a kde tundra porůstá novou vegetací. V létě se zas denně stahují před hejny komárů a muchniček. Široká kopyta jim umožňují velice dobře plavat, ale především se prohrabávat hlubokým sněhem k lišejníku, který pro ně v zimě zůstává jediným zdrojem obživy. Spotřebují jej obrovské množství, a jelikož zmíněná rostlina regeneruje pomalu, vyžadují sobí populace přísnou „kontrolu“: V minulosti se o regulaci jejich stavů starali vlci, postupně ji převzali lidé.

TIP: Laponsko 1660: Přepravu obstarají sobi, zdraví pálenka

Život v Laponsku si vždy žádal neustálé přizpůsobování se prostředí. Tamní lidé svoji půdu nikdy nedrancovali, protože věděli, že by bylo čirým bláznovstvím využít omezené zdroje ve štědřejším období k okamžitému prospěchu. Přežít jim tak pomohla jen skutečná moudrost a sepětí s přírodou.