Laponsko: Tam, kde vládnou sobi a žije Santa Claus
Symbolem finské provincie Laponsko se stal tradiční historický válečník. První veřejné užití vlajky se datuje do roku 1611, kdy údajně zavlála na pohřbu krále Karla IX. Obdobná standarta náleží švédské provincii Lapland, liší se pouze barvami.
Když si v našich zeměpisných šířkách na podzim posouváme hodinky z letního času na zimní, za severním polárním kruhem už panuje polární noc. S blížícími se Vánocemi se tamní dny stále zkracují, až se nakonec slunce vyhoupne nad obzor jen na několik desítek minut denně. Zimní slunovrat pak znovu přináší víc slunečního svitu, ale opravdu krušné období mají obyvatelé dalekého severu teprve před sebou: Nejchladnějším měsícem je totiž únor, kdy průměrná teplota nepřesáhne −11 °C.
Vítejte u Santy Clause
Navzdory drsnému klimatu si však Laponsko nemůže stěžovat na nezájem turistů: Ročně tam podle odhadů zavítá bezmála půl milionu zahraničních návštěvníků. Pro místní obyvatele – z nichž domorodí Sámové tvoří už jen 5 % – znamenají do jisté míry požehnání, neboť jim zajišťují obživu.
Zatímco v minulosti se Laponci živili převážně zemědělstvím, rybolovem a těžbou nerostných surovin, dnes je středem jejich pozornosti Joulupukki – finská obdoba dědy Mráze, respektive Santy Clause. Vesnička s příznačným názvem Santa Claus Village, ležící přímo na polárním kruhu v bezprostřední blízkosti metropole Rovaniemi, se zvlášť kolem Vánoc stává cílem tisíců turistů: Všichni touží vidět místo, jež se považuje za neoficiální domov obtloustlého dědouška v červeném kabátě. Nechybějí samozřejmě všudypřítomná sobí spřežení, protože je-li pro Laponsko něco ještě typičtější než odkazy na Santu Clause, pak jsou to právě majestátní sudokopytníci.
Stáda v pohybu
Ve Finsku žije dohromady víc sobů než Laponců. Mimochodem, ulice v centru Rovaniemi jsou navrženy tak, aby připomínaly sobí paroží. Jen naprostý zlomek zmíněných přežvýkavců v Sápmi však zůstává v divočině. Drtivá většina je domestikovaná a patří některému z místních pastevců. Divoká stáda z Laponska zmizela už v 19. století, kdy je Sámové museli vybít.
V současnosti živí chov sobů asi jen desetinu Laponců, přesto někteří stále udržují prastarou nomádskou tradici a každý rok ženou svá stáda tisíce kilometrů napříč skandinávskou krajinou. Chov má přitom význam i dnes: K místním specialitám patří třeba pokrm zvaný poronkäristys, tedy dušené nastrouhané sobí maso s bramborovou kaší a omáčkou z proslazených brusinek.
Nejistá budoucnost
Mají vlastní vlajku, hymnu a 6. února slaví svůj den. Přesto se Sámové v žádné ze tří skandinávských zemí dosud nedočkali ústavní ochrany a nadále trpí diskriminací i projevy rasismu. Ačkoliv už od 70. let zasedají sámské parlamenty, jejich reálná rozhodovací pravomoc zůstává zanedbatelná. Mladí Sámové již sice mají oproti dřívějšku nárok na vzdělání v rodné řeči, obvykle však není nikdo, kdo by ji učil. Většinu zhruba z devíti laponských jazyků ovládá jen poslední hrstka rodilých mluvčích.
Stručné dějiny
První doklady o osídlení nejsevernějších evropských oblastí se datují do 8. století př. n. l., kdy se tam usadili Sámové – nejstarší etnikum severu kontinentu a v současnosti jediné oficiálně uznané původní obyvatelstvo Evropy. Po stovky let jejich život v souladu s přírodou nijak neovlivňovalo dění jinde, v 18. a 19. století však propukla „zlatá horečka“ a do té doby opomíjené Laponsko se dostalo do popředí zájmu skandinávských obyvatel: Houfně se do oblasti stěhovali s vidinou zbohatnutí na přírodních zdrojích a sámskou kulturu cíleně potlačovali.
Neblahý osud domorodců
Území se pak začlenilo pod jednotlivá skandinávská království a Sámové museli platit daně v podobě kůží a kožešin. Nezbylo jim tak než postupně vybít všechny divoké soby, načež se od základů změnil i jejich životní styl: Někdejší kočovníci se usadili a přeorientovali se nejprve na rybolov a zemědělství a postupně na turistický průmysl. Ještě v 60. letech minulého století sámské děti povinně navštěvovaly internátní školy, kde nesměly používat rodný jazyk.
Zkáza z rukou Němců
Zřejmě největší ránu však Sámové utrpěli během druhého globálního konfliktu. Mezi roky 1944 a 1945 se dokonce odehrála epizoda označovaná jako tzv. laponská válka, kdy německá armáda srovnala se zemí většinu laponských měst. Třetina domů v Rovaniemi lehla popelem a město se muselo vybudovat znovu. Úlohy se přitom zhostil jeden z nejvýznamnějších finských architektů, Alvar Aalto.
Lidé
Obyvatelstvo
Počet obyv.: 180 858; očekávaná doba dožití: 81,46 roku; prům. počet dětí: 1,73 na ženu; věková struktura: 18 % obyv. do 19 let, 21,4 % obyv. starších 65 let; městské obyv.: Rovaniemi má 60 000 obyv.; náboženství: 72 % křesťanství, 26 % ateismus, 2 % ostatní; jazyky: sámské jazyky, norština, finština, švédština, ruština; obyv. pod hranicí chudoby: 12 %; gramotnost: 100 %.
Politika
Státní zřízení: finská provincie; guvernér: Mika Riipi; volby: parlamentní volby se konají každé čtyři roky.
Ekonomika
HDP na hlavu: 30 635 USD (odhad z r. 2016; ČR – 34 700 USD); měna: euro.
Geografie
Rozloha: 100 366 km², zhruba jako Jižní Korea; charakter území: pobřeží je hornaté, s fjordy a ledovci, východ spíš nížinatý a zavodněný; podnebí: subarktické, s polárními dny a nocemi; min. noční / max. denní teploty (°C) v Rovaniemi: leden–březen −18 až −12 / −10 až −3, duben–červen −5 až 8 / 3–17, červenec–září 4–10/11–19, říjen–prosinec −15 až −2 / −7 až 3; nejnižší a nejvyšší bod: Atlantik (0 m) / Halti (1 324 m).
-
Zdroj textu100+1 zahraniční zajímavost
-
Zdroj fotografiíShutterstock, Wikipedie