Bez spojení není velení (1): Kurýři a rádiové vysílání ve službách odboje

Fundamentální otázky týkající se zajištění komunikace museli během druhé světové války pochopitelně řešit také členové většiny odbojových uskupení nacházejících se na okupovaných územích. Stěžejní úlohu přitom sehrál styk se zahraničím, kam se uchýlily exilové vlády a další důležité orgány z obsazených zemí.

Pochopitelně za situace, která nastala po vypuknutí války, nebylo možné použít dříve dostupné prostředky komunikace. Přímé spojení z kontinentální Evropy do Velké Británie či do Sovětského svazu přestalo existovat. Navíc poštovní, telegrafický i telefonní styk podléhal velmi přísné kontrole okupačních úřadů. Hnutí odporu muselo tedy přejít na metody spojení používané jinak především tajnými službami. Ostatně logicky právě zpravodajské organizace zodpovídaly za komunikaci s evropskými odbojáři jak na sovětské, tak i na britské straně.

Tělní tekutiny v roli inkoustu

Ze stávajících metod přenosu zpráv mohli členové hnutí odporu využít prakticky jen poštovní styk. Samozřejmě ovšem v podobě velmi odlišné od běžného mírového života. Ke slovu přišla steganografie, tedy ukrytí zprávy takovým způsobem, aby ji neznalá osoba vůbec nezpozorovala. Používal se především neviditelný inkoust, kterým se většinou psalo na papír, ale francouzský odboj používal coby nosiče zpráv také zad svých členů.

Pro neviditelné psaní sloužila celá řada tekutin. Vzhledem k tomu, že šlo o metodu známou od starověku, lidstvo při jejím použití značně technologicky pokročilo. A tak například německá rozvědka měla v době druhé světové války uvedené přípravky odstupňovány podle kvality do pěti kategorií a přidělovala je podle významu agentů. Nicméně příslušníci odboje většinou nedisponovali těmito sofistikovanými technologiemi.

Tak si při přenosu tajných informací pomáhali ledasčím. Povětšinou se jednalo o tekutiny získané z běžně dostupných potravin. Někdy přišly dokonce na řadu i vlastní sliny či moč. Mimochodem, ještě pikantnější substanci, jinak sloužící k rozmnožování, použil jistý britský agent nasazený na nepřátelském území. Později to odůvodnil tím, že „nešla odhalit roztokem jodu“ a především „byla snadno dostupná“. Problém přenosu takto zamaskovaných zpráv tkvěl v tom, že metody vedoucí k opětovnému zviditelnění skrytého textu ovládal nejen příjemce, ale byly s nimi obeznámeny i kontrarozvědky operující na okupovaných územích. A tak při případné podrobnější kontrole hrozilo odhalení tajného obsahu.

Pokračování: Bez spojení není velení (2): Kurýři a rádiové vysílání ve službách odboje (vychází 1. září)

Komplikované bylo i samotné doručení takovéto pošty. Přímá cesta pochopitelně neexistovala, a tak zásilka musela putovat oklikou přes třetí, často neutrální stát. Samozřejmě adresátem nemohlo být přímo sovětské nebo britské velvyslanectví v této zemi, ale nějaká takříkajíc tuctová adresa. Na té poštu vybíral, nebo ji z ní odesílal příslušník zpravodajské služby.