Krvavé nebe nad Stalinovou říší (1): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Messerschmitt Bf 109 nepochybně náleží mezi nejznámější bojové letouny všech dob a zajisté si zaslouží i zařazení mezi nejpovedenější konstrukce. Svědčí o tom zejména skutečnost, že se zrodil podle požadavků ze začátku 30. let, prokázal ale pozoruhodný evoluční potenciál, díky němuž zůstal na bojišti až do samého konce války. Do značné míry se proto stal jakýmsi etalonem, s nímž se měřily stíhačky západních zemí i SSSR, jejichž konstruktéři se stále snažili překonávat další a další verze „stodevítky“. Stejný úkol musel splnit také Alexandr Jakovlev při práci pro letectvo Rudé armády.

Jak se vyvíjela „stodevítka“

Zrození letounu Bf 109 bylo popsána již mnohokrát, a tak se omezíme na stručné shrnutí, že Willy Messerschmitt přihlásil svůj stroj do soutěže na budoucí stíhací jednoplošník i navzdory svým minimálním zkušenostem s touto kategorií. Čelil tvrdé konkurenci, jenže své soupeře dokázal překonat díky skutečně inovativní koncepci nového letounu, která zaručovala mimořádnou rychlost a stoupavost.

Firma Daimler-Benz ale nestihla připravit slíbený motor, a tak musel prototyp „stodevítky“ 29. května 1935 odstartovat s britským agregátem značky Rolls-Royce. Sériová provedení Bf 109 A, B, C a D používala motory série Junkers Jumo 210, což představovalo sice opět náhradní, ovšem dočasně více než dobře vyhovující řešení, a tudíž si Messerschmittův stroj brzy vybojoval značný respekt.

Konečně vlastní motor

Procházel průběžným vývojem, také pokud šlo o výzbroj, protože na samém počátku nesl jen dva kulomety ráže 7,92 mm. Počet těchto zbraní se ale u dalších exemplářů zvýšil na čtyři a začalo se uvažovat také o montáži 20mm kanonu, což by ničivou sílu pozvedlo na zcela jinou úroveň. Kanony se ale reálně objevily až na několika exemplářích provedení Bf 109 C a ve vyšších počtech se s touto výzbrojí dodávaly teprve některé série letounů Bf 109 D. Stále se ovšem čekalo na onen definitivní motor značky Daimler-Benz, která jej dokončilav roce 1938, kdy se tudíž mohla začít vyrábět varianta Bf 109 E.

Výrazně výkonnější agregát DB 601 si však vynutil i úpravu draku, protože vyžadoval větší chladič. Ten se z čela trupu přesunul do křídla, které proto konstruktéři museli zcela přepracovat. První série „Emilů“, jak se Bf 109 E často říkalo, měly opět jen čtyři kulomety ráže 7,92 mm, ale u dalších se palebná síla zvyšovala, takže standardem se staly dva kulomety a dva 20mm kanony. Některé subverze (značené písmenem B, například Bf 109 E-4/B) mohly nést i pumy, takže operovaly jako stíhací bombardéry.

Změny v sestavách zbraní

Další série vznikaly pro nasazení v Africe (označení Trop) či ve velkých výškách, kde se používaly pro průzkum nebo pro stíhání výškových strojů nepřítele. Proto disponovaly přetlakovými kabinami a zařízením GM-1 vstřikujícím oxid dusíku do motoru. Na základě praktických zkušeností z Francie se také zvýšila ochrana pilotního prostoru, jenž obdržel silnější skla a pancéřování. Již od roku 1939 se ale pracovalo na další výrazné úpravě „stodevítky“, což ostatně souviselo i s vývojem nového motoru DB 601N.

Willy Messerschmitt se rozhodl upravit aerodynamiku, takže letadlo získalo celkově hladší tvary, což se na první pohled projevilo především na krytu motoru. Další důležitou změnu představovaly zaoblené konce křídla či jiné tvary chladiče, což se spolu se silnějším motorem pozitivně projevilo ve výkonových parametrech. Úpravami prošly i ocasní plochy, jejichž pohyblivé části získaly vyšší efektivitu, takže sériová letadla Bf 109 F se mohla chlubit též lepší obratností.

Friedrich jde do akce

Masová produkce „Friedrichů“, jak se jim nejčastěji přezdívalo, se rozběhla v létě 1940 a na podzim mohly nové stroje zasáhnout do boje. Výzbroj se na počátku skládala ze dvou 7,92mm kulometů a jednoho 20mm kanonu, který střílel dutou hřídelí vrtule. U Bf 109 F-2 Luftwaffe použila místo kanonu MG FF jinou zbraň, a sice 15mm kulomet MG 151/15, který nabízel vyšší kadenci. Varianta Bf 109 F-4, jež se stala nejpočetnější podobou „Friedricha“, se pak vrátila ke kalibru 20 mm, a to v podobě nového kanonu MG 151/20.

Dokončení: Krvavé nebe nad Stalinovou říší (2): Duel sovětského Jak-1/7 a německého Bf 109 E/F

Podobně jako v případě „Emilů“ se do služby dostaly také stroje uzpůsobené pro úlohu stíhacích bombardérů, například Bf 109 F-4/B, ale hlavní poslání „stodevítek“ spočívalo ve vybojování vzdušné nadvlády. Tomu byla přizpůsobena též důkladná příprava pilotů Luftwaffe, kterou sice válka nutila redukovat výcvikové programy, ale i navzdory tomu měl průměrný německý pilot v roce 1942 za sebou podstatně více nalétaných hodin a náročnější trénink než většina jeho soupeřů.