Krátká válka námořníků krále Petra: Jugoslávské královské námořnictvo (2)

Organizovaný odpor jugoslávská armáda kladla jen mezi 6. a 10. dubnem 1941, než ustašovci vedení Ante Pavelićem vyhlásili samostatný chorvatský stát. V ozbrojených silách vypukl chaos, chorvatští vojáci hromadně dezertovali a pokusy o nastolení pořádku byly ojedinělé a navíc marné. Výjimkou nebyla ani válečná flotila, v níž byl zmatek snad ještě větší, protože její velitel kontradmirál Julija Luteroti byl 3. dubna odvolán a jeho nástupce nikdo neurčil.

Předchozí část: Krátká válka námořníků krále Petra: Jugoslávské královské námořnictvo (1)

A tak se fotila stala přímo symbolem úpadku, ačkoli válečná situace zpočátku vůbec nevypadala zle. Hlavního soupeře, italskou Regia Marinu, totiž o několik dní dříve Britové rozdrtili v bitvě u Matapanu, což byla pohroma, z níž se Italové ještě hodně dlouho nemohli vzpamatovat. Proti Jugoslávcům bojovalo de facto jen italské letectvo, a to ještě ne zrovna moc dobře, protože nálety na Split a Kotor nepřinesly naprosto žádné výsledky.

Bláhový plán

Admirál Luteroti se opět ujal velení a pokusil se uvést do reality předválečný plán, tedy dobytí Zadaru, který mohli Italové využít jako nástupní prostor pro pozemní ofenzivu. Ačkoli Jugoslávci zkusili vést útok všemi dostupnými silami, ofenziva se vlastně vůbec nekonala.

Vyčleněná 12. jadranská divize a dva kombinované pluky existovaly jen na papíře, protože mobilizační rozkaz poslechla sotva polovina záložníků. Podporu z moře odrazily italské bombardéry, které u ostrova Krk blízkým zásahem poškodily motor torpédoborce Beograd, a celá eskadra se vrátila do Kotoru.

A tak na Zadar jen dvakrát zaútočily jugoslávské letouny, ovšem 13. dubna přešli Italové do protiútoku a fronta – pokud kdy existovala – se zhroutila. V příštích dnech Italové postupně všechny námořní základny obsadili bez boje. Kromě toho první den války na moře vypluly ponorky Nebojša a Smeli s cílem napadat dopravu mezi Brindisi, Bari a Albánií. Na žádné cíle však nenarazily a po deseti dnech se vrátily.

Nikdo nepomůže

Dunajský oddíl od prvních hodin bojů statečně odrážel letecké útoky, ale už 12. dubna lodníci museli své lodě potopit a vydali se do Kotoru. Právě tam se totiž měly shromáždit jednotky ochotné bojovat, vytvořit obranu a počkat na britskou pomoc. Churchill však přiznal, že k tomu nemá žádné prostředky a že dokonce nedisponuje ani loděmi pro evakuaci. Král Petr ještě vydal rozkaz k ústupu do Řecka, ale skoro nikdo jej už neposlouchal.

Do exilového odboje se z celého námořnictva vydalo jen deset hydroplánů a ponorka Nebojša s torpédovými čluny Kajmakčalan a Durmitor. Všichni přistáli až v Alexandrii. Zbytek námořnictva předal své lodě bez boje Italům a čest královské flotily se pokusili zachránit jen poručíci Sergej Mašera a Milan Spasić z torpédoborce Zagreb, kteří svou loď v sebevražedné akci vyhodili do vzduchu. 

Cestou exilových válečníků

Ačkoli doma utrpěla jugoslávská armáda hanebnou porážku, v zahraničí se zorganizovala neobyčejně rychle. Uniknuvší hydroplány už za měsíc vytvořily peruť Aboukir a podnikaly průzkumné lety ve východním Středomoří. Ponorka Nebojša v rámci britské 2. ponorkové flotily vyplula na několik krátkých misí ve stejné oblasti a torpédové čluny Kajmakčalan a Durmitor se zúčastnily operace Exporter, tedy vyhnání vichistických Francouzů z Libanonu a Sýrie.

Bojové akce lodí i letadel však rychle skončily kvůli nedostatku náhradních dílů. Teprve později vznikly dvě jugoslávské stíhací perutě (351. a 352. RAF) a po kapitulaci Itálie v září 1943 se Britům – potažmo Jihoslovanům – do rukou dostaly původně jugoslávské minolovky Mljet, Mosor a Marjan se dvěma starými rakousko-uherskými torpédovkami. Největší lodí jugoslávského exilového námořnictva se však stala britská korveta Mallow třídy Flower.

Na moři i na souši

V lednu 1944 si ji Jugoslávie v rámci lend-leasu půjčila a pod jménem Nada doprovázela spojenecké konvoje v západním Středomoří. Vlajkovou lodí miniaturní flotily byla celou válku ponorka Nebojša, i když kvůli příšernému technickému stavu už od října 1941 sloužila jen jako nabíječka baterií pro jiné podmořské čluny.

Jugoslávská exilová vláda dále disponovala pěším praporem podplukovníka Milana Prosena, jenž na Blízkém východě plnil různé strážní úkoly a od podzimu 1943 z něj odcházeli vojáci jako průvodci a znalci terénu k britským commandos, kteří operovali z ostrova Vis obsazeného Titovými partyzány. Z Visu na hurricanech a spitfirech vzlétali i jugoslávští stíhači, takže právě zde se královské exilové jednotky smísily s domácím odbojem, než po válce musely na dlouhou dobu upadnout do zapomnění...