Kanadský národní park Banff: Barvy javorového listu

Po mnoha letech těšení se jsem konečně vystoupil z letadla na mezinárodním letišti v kanadském Torontu. Na půdě druhé největší země světa. Tři následující dny jsem strávil detailní přípravou cesty po západních provinciích Kanady – Albertě a Britské Kolumbii. Následoval přelet téměř přes celou zemi z Toronta do Calgary a snad patnáct minut po přistání a odbavení, jsme už seděli ve vypůjčeném terénním voze, Jeepu Cherokee. Tohle je snad jiný svět, napadlo mne, když jsem se rozhlížel kolem sebe. Žádné čekání, žádné štrůdly aut, málo lidí a strašně široké silnice. V dálce jsem zahlédl Canadian Rockies (Kanadské Skalisté hory) a ne náhodou jsem si hned vybavil výrok: „Máme u nás to, co jinde nemají,“ který vyslovil veliký bojovník za zachování kanadské přírody Grey Owl (Šedá sova).

Já do Kanady přijel právě proto, abych se o platnosti jeho slov přesvědčil. Kanada má patnáct míst, která patří do světového dědictví UNESCO a patří mezi ně i devět národních parků.

Ranní ticho kanadských hor

Zhruba 130 kilometrů po Transkanadské dálnici z Calgary do Banff uběhlo jako když mávnete javorovým listem. Banff byl založen už v roce 1885 jako první v Kanadě a třetí na celém světě. Ničím nerušená příroda, která ve vás vzbudí dojem zastaveného času, má na svědomí fakt, že jde o místní nejnavštěvovanější park.

Dlouho do noci jsem zkoumal přesné mapové podklady a na GPS jsem ukládal souřadnice míst, která hned v brzkých ranních hodinách hodlám důkladně prozkoumat.

Se vstáváním jsem problémy neměl. Naopak – nemohl jsem dospat a již pět minut před čtvrtou hodinou ranní jsem se v tichosti vytratil se svým dvacetikilovým batohem z Motelu Juniper. V džípu jsem se za tmy vydal směrem na severovýchod a dobrou hodinu před východem slunce jsem stál úplně sám na horské louce pod Cascade Mountain. Kolem panovalo ticho tak naprosté, až mi to chvílemi nahánělo strach.

Jezero nebeské modři

Sledovat první paprsky slunce, jak dozlatova barví dominantní vrcholy nad Banffem, je zážitek k nezaplacení. Ani na opačné straně stojící Mount Rundle se nedá zahanbit a vypadá jako zosobněná horská důstojnost. Sluneční kotouč se během pár minut vyhoupne nad obzor a já se s krásným pocitem vracím do motelu pro zbytek výpravy. Návštěva Minnewanka Lake a setkání se statným jelenem mi opět dočerpávají emocionální baterie. Odpoledne využíváme komfortní lanovku a vyjíždíme na Sulfur Mountain (Sírovou horu), odkud je nádherný výhled do celého údolí řeky Bow.

Večer si v místním baru dáváme vyhlášeny steak AAA (tripple A) a já pak ještě před půlnocí připravuji všechno příslušenství. Čeká mne ranní výjezd na místo, o kterém jsem už dávno snil doma za stolem. Tradiční ranní budíček a pak už uháním, samozřejmě předpisovou rychlostí, a po očku obdivuji skalní monstrum Castle Mountains.

Třikrát jsem na mapě měřil cestu z Bannf do Lake Louis a dál k Moraine Lake k magickému jezeru. Viděl jsem mnoho fotografií, na kterých barva vodní hladiny vypadala jako namalovaná inkoustovými pastelkami a konečně jsem tady – u kanadské legendy Moraine Lake (Morénové jezero).

Když se sen potká se skutečností

Z odstavného parkoviště vybíhám na přilehlou skalní vyvýšeninu Rock Pile a říkám si, že bych tady velice nerad narazil na grizzlyho. Ne tedy, že bych setkání s ním uvítal někde jinde. O chvíli později se ale přede mnou v plné kráse ukazuje Moraine Lake a já zapomínám na medvědy i na všechno ostatní. Koukám na tu nepopsatelnou scenérii a mám pocit, že jsem ještě v posteli a tohle se mi zdá. Walter Wilcox – první průzkumník těchto oblastí – spatřil jezero v roce 1899 a o svém objevu později napsal: „Stál jsem sám na velké skále a studoval to místo. Šlo o nejšťastnější půlhodinu mého života. Nikdy jsem při pohledu na žádnou krajinu neměl stejný pocit samoty a inspirující drsné vznešenosti.“

Taky mně se poštěstilo, že jsem byl u jezera úplně sám, ačkoli je to jedna z nejvyhledávanější a nejfotografovanějších lokalit v celé Kanadě. S Wilcoxovým výrokem se v plném rozsahu a znění ztotožňuji a trochu se obávám, že nic hezčího už nikdy neuvidím. Do východu slunce zbývala víc než půlhodina a já si mohl tohle mimořádné ráno vychutnat plnými doušky.

Bouře po kanadsku

Nedaleko Morénového jezera se nachází další atraktivní místo, jezero Lake Louis. Tady jsem mohl na ranní samotu jen vzpomínat a na základě vlastní zkušenosti proto doporučuji navštívit místo buď v brzkých ranních hodinách nebo pozdě odpoledne. Vyhnete se tak turistickému šílenství.

Následujícího rána si opakuji výjezd na Moraine Lake a odpoledne se už přesouváme na sever po silnici Bow Valley Parkway. Zastavujeme skoro na každém „rohu“ a všude se před námi objevují opravdové přírodní klenoty – například vrchol Mount Chepren, jezera Waterflow Lake a Bow Lake či ledovec Crowfoot.

V duchu jsme již všichni byli na kolumbijských ledovcích Columbia Icefield, ale stejně jsme neodolali horské cestě směrem na Peyto Lake. Ani tady jsme nebyli zklamáni. Rozhodně však stojí za to obětovat trochu více úsilí, nezůstat „při zemi“ a vydat se směrem na vrcholek ledovce Peyto. Čím výš budete stoupat, tím majestátnější podívanou vám jezero Peyto Lake a nad ním se vypínající vrchol Cauldron Peak předvedou. Opájeli jsme se tyrkysově blankytnou modří a netušili, jaké divadlo si pro nás ještě příroda připravila. Když ale přišly charakteristické stíny, věděli jsme, že brzy budeme svědky pravé kanadské bouře. Za neskutečného hřmění a blýskaní jsme museli zavelet na ústup a dostat se bezpečně dolů.

Vše, co jinde nemají

Jak rychle bouře přišla, tak také odešla. Nebe se vyjasnilo a zůstaly na něm nádherné bílé mráčky. To už jsme se ale blížili k oblasti kolumbijských ledovců. Že jde o něco mimořádného, nasvědčuje už obrovské parkoviště pro snad tisíce turistů z celého světa. Když zvednete zrak a podíváte se na jih, v dálce zahlédnete ledovcový splaz připomínající Himálaje nebo přinejmenším evropské Alpy.

TIP: Mount Assiniboine: Matterhorn Severní Ameriky

Bez váhání jsme si koupili místenky do speciálního vozidla zvaného „snowcoach“. Tyto sněžné transportéry nás rychle a bezpečně přepravily vysoko až pod úpatí ledovce Athabasca Glacier.

Dívám se na nejvyšší vrchol Mount Columbia a už si vůbec nepřipadám jako v Kanadských Skalistých horách. Spíš mám dojem, že jsme někde za polárním kruhem. Plní dojmů se vracíme na centrální parkoviště. Denního světla ubývá a my před sebou máme další cestu.

O Canadian Rockies, zdejších průzračných smaragdových jezerech, bizarních skalních útvarech a obávaných medvědech grizzly, bylo snad napsáno tisíce knih a článků. Na závěr proto mohu dodat jen to, že Kanadu je lepší jednou vidět než o ní stokrát slyšet. V každém případě je ale pravda, že je zde to, co jinde nemají a já věřím, že tato pravda bude platit i v budoucnosti.