Bestie z Malméd: Joachim Peiper spojeneckým vězněm

Na jaře 1944 dostala LSSAH rozkaz stáhnout se z východní fronty, na kterou se již nevrátila. Na západě se v létě zapojila do operace Lutych, jež měla zastavit spojenecký postup v Bretani. LSSAH během ní ztratila všechny své tanky a více než čtvrtinu mužů. Z původní Leibstandarte, do které Peiper ve 30. letech vstoupil, už dávno zbývalo jen několik jedinců.

Předchozí část: Bestie z Malméd: Kdo byl Joachim Peiper

Spojeneckým vězněm

Na podzim se divize chystala na poslední Hitlerovu ofenzivu na západě a nově do ní vstoupilo 3 500 vojáků, o nichž po válce prohlásil: „Uznávám, že po bitvě v Normandii byla moje jednotka složena hlavně z mladých, fanatických vojáků. Většina z nich ztratila své rodiče, sestry a bratry při bombardování. Jejich nenávist k nepříteli byla taková, že jsem ji nemohl vždycky kontrolovat a usměrňovat.“ Hájil se tak mimo jiné vůči obviněním z válečných zločinů, ke kterým došlo během ardenské operace. V ní velel Peiper bojové skupině, jejíž základ tvořil 1. tankový pluk SS. Úkol spočíval v co nejrychlejším dosažení řeky Mázy. Mělo se to podařit do tří dnů. Přes problémy s palivem a špatnými cestami, o nichž Peiper prohlásil, že nejsou pro tanky, ale pro bicykly, postupoval kupředu.

Nakonec však uvízl daleko od Mázy v údolí řeky Ambléve. Zde v důsledku obklíčení Američany, bombardování spojeneckým letectvem a nedostatku benzinu setrval několik dní. Na Štědrý den roku 1944 opustil se zbývajícími 800 vojáky obrněnce a během 36 hodin se probojoval 20 kilometrů zpět k německým pozicím. Poté se nervově zhroutil. Na konci války se Peiper stal vězněm Američanů, kteří jej spolu s dalšími příslušníky LSSAH postavili před soud za válečné zločiny. Na Peipera padlo obvinění, že je odpovědný za zabití necelé stovky amerických vojáků při takzvaném malmédském masakru.

K němu došlo 17. prosince 1944 během ardenské ofenzivy, když se Peiperova bojová skupina setkala s kolonou asi 30 amerických vozidel. Nepřátelské vojáky Němci snadno přemohli a Peiper v čele své skupiny pokračoval rychle dál, aby dosáhl stanovených cílů. Se zajatci ponechal několik svých mužů. Ti Američany shromáždili na poli a postříleli. Svědectví ohledně incidentu se rozchází, přeživší Američané tvrdili, že esesmani začali střelbu bez příčiny, Němci se hájili tím, že se zajatci dali na útěk. Peiperovi a dalším velitelům SS se přičítalo vydání rozkazu, že žádní zajatci nemají být vůbec bráni.

Joachim Peiper byl za masakr u Malméd a další neodůvodněná zabití civilistů i zajatců během bojů v údolí řeky Ambléve odsouzen k trestu smrti. Proces však od počátku doprovázely pochybnosti o tom, jak vyšetřovatelé získávali svědectví příslušníků SS, mluvilo se i o mučení a vydírání. Skutečností zůstává, že Peiper se ke všemu přiznal. Později však tvrdil, že nikoliv z důvodů skutečné viny, ale protože jej znechutilo, jak jeho bývalí spolubojovníci házejí vinu jeden na druhého. Cítil zklamání a ponížení. „Brzo se stanu slavným za to samozřejmé přijímání zodpovědnosti,“ prohlásil před vyšetřovateli.

Smrt v plamenech

Peiper čekal na vykonání rozsudku smrti dlouhých pět let. Procesem s ním a dalšími odsouzenými příslušníky LSSAH se zabývala řada komisí a vyšetřovacích skupin, které docházely k závěru, že řada obvinění je neprokazatelných a řada přiznání vynucených. V roce 1951 byl Peiperův trest zmírněn na 35 let vězení. V roce 1956 se pak dočkal po 11 letech v žaláři propuštění. Poměrně brzy se mu podařilo najít uplatnění, když se stal zaměstnancem v koncernu Porsche a později u Volkswagenu. Minulost jej však stále pronásledovala a často se stěhoval. Italové se jej v 60. letech znovu pokusili dostat před soud, ale neuspěli pro nedostatek důkazů.

Peiper se rozhodl opustit Německo a počátkem 70. let se přestěhoval do Francie, do malé vesničky Traves. Zde se živil jako překladatel a zdálo se, že konečně nalezl klid. Na jeho identitu však upozornili francouzští komunisté a rozpoutali proti němu rozsáhlou kampaň, když po vesnici kreslili hákové kříže a psali jeho jméno vedle znaku SS. Obdržel i řadu dopisů, jež mu vyhrožovaly smrtí. Peiper proto poslal svoji ženu do bezpečí do Německa a sám se chystal na návrat domů. V noci z 13. na 14. července 1976 se však naplnila jedna z výhrůžek. Nikdy nedopadení útočníci mu zapálili dům a Joachim Peiper v něm nalezl smrt. Svůj život nedal lacino, vedle těla vyšetřovatelé nalezli pistoli a pušku se všemi náboji vystřílenými. 

Himmlerův muž

Jako jeden z nejbližších Himmlerových mužů Peiper od počátku věděl o válečných zločinech, kterých se Němci dopouštěli. Ve speciálním vlaku vrchního velitelství SS pozoroval válku proti Polsku a 20. září 1939 byl svědkem popravy 20 Poláků v Bydhošti. Později organizoval plány na pacifikaci polského obyvatelstva. Na podzim 1940 navštívil Madrid, kde se Himmler snažil přesvědčit generála Franka ke vstupu do druhé světové války na straně Osy. V první polovině roku 1941 navštívili koncentrační tábory v Ravensbrücku, Dachau a také Osvětimi, kde se setkali s velitelem Rudolfem Hössem. Ten se od Himmlera dozvěděl o cíli konečného řešení židovské otázky a roli Osvětimi v tomto procesu.

V době po napadení SSSR měl Peiper za úkol informovat Himmlera o „výkonnosti“ takzvaných Einsatzgruppen provádějících masové vraždění. Ačkoliv se stal pravou Him mlerovou rukou, Peiper nikdy nevstoupil do NSDAP. Himmler si samozřejmě všiml, že mu na kravatě uniformy chybí stranický odznak, a zeptal se na to. Peiper odvětil, že není členem strany a nechce se jím stát, protože by vyfasoval vysoké stranické číslo a vypadal jako vezoucí se oportunista. Himmler Peipera chápal a požádal vedoucího Hitlerovy kanceláře a NSDAP Martina Bormanna, aby po smrti některého zasloužilého funkcionáře přenechal jeho nízké číslo právě Peiperovi. K tomu však nikdy nedošlo.