Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (4)

V typické pozici, ať už šlo o zákopový systém nebo jednotlivé střelecké okopy bojovali vojáci Wehrmachtu zpravidla po dvojicích. Takové rozdělení mělo společně s hloubkovým členěním a nepravidelným rozmístěním pozic minimalizovat účinky odstřelování z těžkých zbraní protivníka. Německý obranný systém přitom procházel postupným vývojem.

V první fázi vojáci budovali pouze jednotlivé „liščí nory“ a teprve v případě, že na místě zůstávali delší dobu a nepřítel nehýřil aktivitou, začínali mezi okopy hloubit zákopový systém. Tehdy už mohl velitel čety obejít všechna družstva, určit jejich příslušníkům přesně palebné sektory a rozložení obranné pozice své jednotky důkladně zakreslil, aby pak plány po spojce poslal nadřízenému velitelství. To posléze na základě informací od jednotlivých čet vypracovalo obranný plán širšího úseku a zajistilo krytí hluchých míst posilovými útvary.

Německá obranná linie se s prodlužující se válkou dále rozrůstala, takže po čase již vojáci mohli požívat výhody dřevozemních úkrytů, únikových zákopů, skladišť munice i proviantu a tak podobně. Zároveň se v případě předpokladu dlouhotrvající obrany přistupovalo k budování dvou až tří defenzivních linií, takže se vojáci během dělostřeleckých přepadů mohli stahovat do bezpečí a posléze se vracet do čelních postavení.

Čekat na zteč

Důraz se kladl také na důkladné maskování obranné linie, jež mělo nepříteli znemožnit pozorování pohybu a rozmístění jednotlivých prvků defenzivy Podobně jako v útoku, tak i v obraně se činnost celého družstva soustředila okolo kulometu, pro který muselo být vybráno několik alternativních palpostů a který měl pokrývat nejen vlastní obranný úsek, ale zároveň mít možnost boční palbou podporovat sousední družstva.

Zatímco kulometčík svou zbraní postřeloval zejména vzdálenější cíle, střelci z pušek se soustředili na boj na střední či krátkou distanci. Palbu zakopaného družstva zahajoval na vzdálenost účinného dostřelu (tedy již mimo působnost dělostřelectva) a výhradně na pokyn velitele právě kulomet, zbytek mužů zůstával skryt až do začátku finální nepřátelské zteče. Teprve pak měli všichni vojáci zahájit střelbu. Sám velitel ze svého samopalu střílel až na velmi krátkou vzdálenost (pistolový náboj ráže 9 mm totiž nabízel jen omezený výkon) a do té doby primárně řídil činnost družstva.

Pancíře na mušce

Zvláštní pozornost se, zejména v druhé polovině války, kladla také na obranu proti tankům. Pozice se proto v ideálním případě budovaly v místech, kde terén pro obrněnce představoval výraznou překážku, a velitelé dohlíželi, aby v nich vždy byla připravena nějaká protitanková zbraň. Případnou dělostřeleckou podporu měl řídit předsunutý pozorovatel, přičemž tuto funkci často plnil sám velitel družstva.

Kromě toho mohl velitel vyššího útvaru nařídit vysílání samostatných družstev vyzbrojených panzerfausty, jejichž členové měli v průběhu nepřátelského útoku aktivně vyhledávat obrněnce nepřítele a ničit je. Jestliže běžné pěší družstvo zpozorovalo, že se k jeho pozici blíží tanky, měli vojáci zaujmout veškeré dostupné krytí a čekat – velitelé jim vždy vštěpovali, že útěk představuje jistou smrt. Ve vhodný okamžik se pak muži, kteří nedisponovali žádnou protitankovou zbraní, měli zaměřit na pěchotu, jež obrněnce zpravidla doprovázela.

Hlavně neusnout

Družstvo ovšem mohlo v rámci obranné činnosti roty nebo praporu obdržet i jiný speciální úkol. Jednalo se například o roli předsunuté stráže nebo naopak ochrany týlu. Zejména prvně zmíněné zařazení bylo značně rizikové, a proto se podnikala opatření k tomu, aby vojáci hlídkující před hlavní bojovou linií měli větší šance na přežití – všichni se seznámili s předem dohodnutou ústupovou cestou a přesně věděli, v jakém okamžiku se stáhnout. Kromě toho se zřizovalo větší množství podobných předsunutých pozic, z nichž některé byly falešné a měly na sebe přitahovat nepřátelskou pozornost a palbu.

TIP: Když poručí generál zima: Jaké počasí čekalo na Wehrmacht na východní frontě?

Hlídková činnost, ať už na čelním stanovišti nebo v týlu, byla nicméně velmi ošemetná. Dlouhé hodiny či dny se nic nemuselo dít, vojáci se nudili, přepadala je únava, a přesto museli neustále udržovat pozornost. Pokud v ní polevili, hrozila nenadálá smrt nebo zajetí nejen jim, ale i jejich kamarádům, kteří právě odpočívali. Selhání jednoho družstva v takovém případě mohlo mít fatální dopad nejen na celou četu, ale i prapor nebo dokonce pluk.