Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (3)
Útok pěšího družstva Wehrmachtu se v taktických příručkách dělil do čtyř hlavních fází na přestřelku, postup, útok zblízka (zteč) a obsazení pozice. Duel s nepřítelem zahajovali velitel a kulometčík, střelci, pokud měli dobré krytí, se přidávali až posléze, a pokud nedostali jiný rozkaz, vybírali si cíl palby samostatně. Obecně však platilo, že jak kulometčík, tak i ostatní vojáci mají primárně střílet proti cíli, který nejvíce ohrožoval splnění úkolů družstva, potažmo čety, a že velitel volí pro své muže cíle blízké, dostatečně viditelné a jasně definované.
Předchozí části:
Během postupu se německé družstvo ve volné formaci probíjelo přískoky, případně plazením vpřed s kulometčíkem na hrotu. Přitom je palbou musel krýt zbytek čety – v opačném případě hrozily těžké ztráty. Družstvo v přestřelce s nepřítelem nemuselo za každou cenu usilovat o jeho absolutní zničení. Klíčové bylo umlčet nebo alespoň minimalizovat odpor, nebo jej „přibít“ k zemi tak, aby maximálně vzrostla šance na úspěšnou likvidaci jeho pozic při závěrečné zteči.
Velitel jde první
K zahájení útoku zblízka měl velitel družstva využít každý příhodný okamžik a nečekat na rozkaz nadřízeného. Před jeho začátkem museli vojáci nepřítele umlčet maximálně intenzivní palbou, načež velitel družstva vyrazil jako první vpřed, následován kulometčíkem, který pálil z chodu.
Poté mělo podle taktických příruček družstvo s pokřikem udeřit na postavení nepřítele všemi dostupnými zbraněmi včetně ručních granátů, nasazených bodáků nebo polních lopatek. Pokud se útok zdařil, muselo velmi rychle dojít k opětovnému seskupení družstva a zajištění získané pozice. Vojáci se po dvou či třech rozmístili okolo kulometu tak, aby byli všichni na doslech od velitele a rychle se připravili buď na další postup do hloubky protivníkovy obrany, nebo na jeho možný protiútok.
Myslet na každý detail
Taktika obrany družstva vždy zapadala do plánů vyšší jednotky, jejíž jednotlivé části tvořily defenzivní linii členěnou do hloubky nebo vytvářely samostatné opěrné body, pokud to situace a terén vyžadovaly. Jedno družstvo se zakopávalo na čáře dlouhé maximálně 30–40 m, což odpovídalo prostoru, který jeho velitel dokázal během boje bezpečně kontrolovat. Klíčový byl již samotný výběr obranné pozice.
Němečtí vojáci se vyhýbali například osamoceným stromům, křoviskům a dalším výrazným krajinným prvkům, které by přitáhly pozornost a potenciálně i palbu nepřítele. Velitel svým vojákům přesně určil jejich stanoviště a v průběhu následného zakopávání jeden člen družstva vždy zůstával na stráži, aby své kamarády varoval před případným pozemním nebo leteckým útokem. Platilo, že mezi postavením družstev mohly být mezery, musela je však krýt palba.
Od nor po zákopy
V typické pozici, ať už šlo o zákopový systém nebo jednotlivé střelecké okopy bojovali vojáci zpravidla po dvojicích. Takové rozdělení mělo společně s hloubkovým členěním a nepravidelným rozmístěním pozic minimalizovat účinky odstřelování z těžkých zbraní protivníka. Německý obranný systém přitom procházel postupným vývojem.
TIP: Znovuzrození německého obra: Wehrmacht na počátku války
V první fázi vojáci budovali pouze jednotlivé „liščí nory“ a teprve v případě, že na místě zůstávali delší dobu a nepřítel nehýřil aktivitou, začínali mezi okopy hloubit zákopový systém. Tehdy už mohl velitel čety obejít všechna družstva, určit jejich příslušníkům přesně palebné sektory a rozložení obranné pozice své jednotky důkladně zakreslil, aby pak plány po spojce poslal nadřízenému velitelství. To posléze na základě informací od jednotlivých čet vypracovalo obranný plán širšího úseku a zajistilo krytí hluchých míst posilovými útvary.
Dokončení: Jeden za všechny, všichni za jednoho: Jak fungovalo pěší družstvo Wehrmachtu (4) (vychází v neděli 18. září)
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií