Japonské ponorky B1/I-15: Hrozba pro Američany v Pacifiku?

Japonci sice měli vyspělou podmořskou flotilu, ale dopustili se osudové chyby, když tyto čluny používali na ničení lodí válečných namísto obchodních
24.02.2017 - Lukáš Visingr


Na straně císařského Japonska hrála prim plavidla třídy B1 (alias I-15), jež se mohla s těmi americkými po technické stránce směle měřit. Jejich efektivitu však dramaticky snižovala chybná strategie. 

Skvělá torpéda

Japonské námořnictvo sázelo na koncepci flotilové ponorky a vzhledem k předpokládanému brzkému střetnutí s USA o vliv v Pacifiku rovněž požadovalo plavidla s dlouhým dosahem, jež by dokázala operovat přímo u amerických břehů. V polovině 30. let tak vznikl člun značený jako Typ B, kompromis mezi klasickou torpédovou oceánskou a obrovskou křižníkovou ponorkou, která byla co do hlavňové výzbroje mnohem lépe vybavena. Od druhé kategorie si vypůjčil prvek, který měli Japonci ve velké oblibě, a sice hangár a katapult pro pozorovací hydroplán.

Šlo o dvouplošník Jokosuka E14Y1 (ve spojeneckém kódu Glen), který značně vylepšoval průzkumné možnosti plavidla a v omezené míře mohl provádět i útoky lehkými bombami. Ponorky Typ B tak měly typický vzhled s válcovým hangárem vybíhajícím ze spodní části věže směrem dopředu a s mírně se zvedající přídí, na níž se nalézala dráha katapultu a skládací jeřáb pro manipulaci s letounkem. Z čistě konstrukčního hlediska šlo o povedené řešení, ovšem zůstává otázkou, zda letoun na palubě ponorky opravdu přinášel adekvátní prospěch.

Třída B1/I-15

  • Posádka: 100 mužů
  • Výtlak na hladině: 2 590 t
  • Výtlak pod hladinou: 3 655 t
  • Celková délka: 108,6 m
  • Celková šířka: 9,3 m
  • Standardní ponor na hladině: 5,1 m
  • Výkon dieselových motorů: 9 245 kW
  • Výkon elektromotorů: 1 490 kW
  • Max. rychlost na hladině: 23,5 uzlu (43,5 km/h)
  • May. rychlost pod hladinou: 8 uzlů (15 km/h)
  • Max.dosah pod hladinou: 185 km
  • Max. hloubka ponoření: 100 m
  • Střelecká výzbroj: 1× 140mm, 2× 25mm kanón
  • Torpédomety: 6× 533mm (všechny vpřed)

Pochybovali o tom i samotní Japonci, kteří v průběhu války z některých ponorek hangár demontovali a získaný prostor využili pro rozšíření hlavňové výzbroje. Ta na počátku zahrnovala jedno 140mm dělo proti hladinovým cílům a dva 25mm protiletadlové kanóny. Po odstranění hangáru se objevil druhý 140mm kanón.

Plavidla Typ B měla k dispozici i opravdu vynikající torpédo Typ 95, vlastně zmenšenou podobu nesmírně obávané zbraně Typ 93 (známé také jako „Dlouhé kopí“). S maximální rychlostí přes 50 uzlů (92,5 km/h) a dosahem až 12 km jednoznačně předstihovalo torpéda, kterými tehdy disponovalo US Navy. S vysokou kvalitou japonských torpéd však kontrastoval fakt, že jich ponorky obvykle dopravovaly jen menší počty. Konkrétně v případě plavidel Typ B čítala zásoba nejvýše 18 kusů.

Osudová chyba

Prvním představitelem člunu Typ B se stala ponorka I-15, podle níž se někdy označuje celá třída. Do výzbroje vstoupila v září 1940 a později následovalo dalších devatenáct kusů, souhrnně zvaných také Typ B1, jež vstupovaly do služby postupně až do jara roku 1943. V létě téhož roku převzalo loďstvo plavidlo I-40, první ze šesti zdokonalených ponorek Typ B2 (nebo též Typ B Mod 1). Ty se na pohled s předchozími dvěma desítkami člunů takřka shodovaly, byly však zhotovené z kvalitnější oceli.

Plavidla dále zdokonalené podoby Typ B3 (alias Typ B Mod 2) vznikla jen tři (z nich první zvané I-54 zahájilo službu v září 1944), protože námořnictvo preferovalo jiné třídy. Celkově se Typ B řadil k povedeným a relativně úspěšným ponorkám, které Američanům dokázaly zasadit citelné rány: kupříkladu I-19 v září 1942 potopila letadlovou loď Wasp. Zcela zvláštní kapitolu tvoří útoky těchto ponorek na americké území, jež zahrnovaly dělostřeleckou palbu na pobřežní objekty, a útoky hydroplánů E14Y1, které však Spojeným státům, pomineme-li psychologický efekt na civilní obyvatelstvo, nemohly příliš ublížit.

Právě útoky japonských ponorek na válečná plavidla US Navy a americkou pevninu demonstrují fatální omyl císařových stratégů, kteří soustředili nesporně veliký potenciál těchto člunů proti nesprávným cílům. Domnívali se, že je třeba nepříteli především poškozovat válečné námořnictvo a zasazovat mu údery přímo „doma“, aniž by si uvědomili, že Američané jsou v Pacifiku závislí na námořním zásobování.

Japonská doktrína ale pokládala zásobovací plavidla za podřadné cíle, takže japonské ponorky vesměs plnily úkoly, pro které se příliš nehodily. Pro jejich kariéru je tak příznačný i její závěr, neboť řadu z nich čekala konverze na nosiče sebevražedných torpéd Kaiten, jejichž nasazení asi nejlépe dokládalo zoufalou situaci japonského loďstva. Z celkově 29 vyrobených ponorek Typ B se japonské kapitulace dočkaly jenom dvě. 

  • Zdroj textu
    II. světová leden–únor 2015
  • Zdroj fotografií
    Wikipedia

Další články v sekci