Jak-7 a Jak-9: Nejmasověji vyráběné sovětské stíhačky 2. světové války

Prapředkem stíhaček Jak-7 a Jak-9 se stal prototyp cvičného provedení UTI-26. Ten vznikl dalším vývojem původně stíhacího prototypu I-26-II. Obdržel dvoumístnou kabinu a výzbroj redukovanou na dva 7,62mm kulomety. Pro sériovou stavbu byl vybrán druhý prototyp UTI-26-II, který prošel státními zkouškami v lednu a únoru 1941. Sériové cvičné letouny nesly označení Jak-7UTI a pouze jeden kulomet. V roce 1941 jich vzniklo celkem 186. Ohromné ztráty na stíhacích letounech, které utržilo VVS RKKA po německém útoku, donutily Sověty bojově nasadit i původně cvičné Jaky-7UTI. Vznikl také nápad konstrukci zpětně upravit na plnohodnotný stíhací typ.

Na základě rozhodnutí ze srpna 1941 se rozběhla produkce čistě bojového stíhacího provedení Jak-7 (mělo zprvu ponecháno prosklení zadní kabiny). Stíhací Jaky-7 měly při prakticky stejných výkonech v některých ohledech lepší vlastnosti než původní Jaky-1. Postupně procházely zdokonaleními vtělenými do variant Jak-7A (produkce začala v lednu 1942) a Jak-7B.

Ani Jak-7B však výkonnostně nestačil na německý Bf 109F či Bf 109G (mimo jiné byl pomalejší ve vodorovném i střemhlavém letu a hůře stoupal). Navíc trpěl některými konstrukčními a výrobními nedostatky: nejzávažnější představovalo přehřívání pohonných jednotek, což byla chronická nemoc všech stíhaček Jak. Celkem vzniklo na 6 399 Jaků-7 všech verzí, převážně Jak-7B (u pozdějších strojů této verze zavedli novou podobu překrytu kabiny se snížením zadní části trupu). Produkce (podobně jako v případě Jak-1b) běžela dlouho, až do roku 1944, což byl typický projev sovětského upřednostnění kvantity nad kvalitou.

Jak-9 náležel do těžší vývojové větve stíhaček Jak a v porovnání s Jaky-1 a Jaky-3 se vyznačoval podstatně větší univerzálností. Hlavní odlišnost od Jaku-1 i Jaku-7 představovala duralová kostra křídla. Produkce běžela od října 1942 pod označením Jak-9. Úvodní letouny trpěly některými výrobními vadami a nedlouho před vypuknutím bitvy u Kurska musely být „devítky“ dokonce přechodně uzemněny kvůli odtrhávání potahu křídel.

TIP: Iljušin Il-10: Bitevník pro poválečné sovětské letectvo

Letoun se stavěl ve třech výrobních závodech v celé řadě verzí. Základní provedení mělo dosti slabou výzbroj. Ta byla zesílena u verze Jak-9T, kde konstrukční tým (nejspíše inspirován americkým Bellem P-39) zavedl synchronizovaný trupový 37mm kanón, který doplňoval jediný 12,7mm kulomet. Výroba této verze běžela v letech 1943–1945. Z dalších variant je nutno zmínit například Jak-9D s prodlouženým doletem a v tomto ohledu ještě výkonnější Jak-9DD. Nebo stíhací bombardovací variantu Jak-9B se zajímavě řešenou pumovnicí za kabinou pro 400 kg pum.

Nejvýkonnější verzí řady „devítek“ se stal Jak-9U s motory VK-107A o 993 kW, někdy v Rusku označovaný za nejlepší stíhačku druhé světové války. Jaky-9 se v řadové službě velmi osvědčily. A byť ve většině provedení (s výjimkou Jak-9U) ve výkonech zaostávaly za posledními Bf 109G, Bf 109K, Fw 190A a obzvláště Fw 190D, tvořily základní typ ve výzbroji stíhací složky VVS RKKA po celou druhou polovinu války. Produkce „devítek“ se nezastavila ani se skončením konfliktu. Do roku 1948 vzniklo 16 769 kusů.