Izraelský Tel Aviv: Kouzlo Bílého města

„A tohle má být Bílé město? Já tedy té bílé moc nevidím,“ podivil se slavný francouzský architekt Jean Nouvel, když shlížel v polovině 90. let minulého století z výšky na Tel Aviv. Jeho slova částečně platí i po více než dvaceti letech. Mnohé významné budovy, jež se dnes vyzdvihují jako příklady revolučního městského plánování, jsou šedivé, béžové nebo okrové. Bílá však jasným a čistým liniím a velkým plochám bez jakéhokoliv zdobení svědčí zdaleka nejvíc, a proto po ní architekti sahali rádi a často. 

Nikde na světě neexistuje na jednom místě tolik staveb ve stylu bauhausu jako v Tel Avivu. Přes čtyři tisíce budov určujících tvář fascinující metropole se roku 2003 zařadilo ke kulturnímu dědictví UNESCO. Z toho je zhruba polovina památkově chráněna, což nastavuje přísná měřítka pro rekonstrukce. Asi sto dvacet domů se nachází v nedotčeném, mnohdy ovšem poněkud zchátralém stavu. Můžete však stále vidět jejich původní vybavení, jako jsou dopisní schránky či zábradlí.

Otevřenost a naděje

Tel Aviv paradoxně není bauhausu zasvěcen celý. Z dvaceti žáků této školy s židovským původem, kteří emigrovali v 30. letech do Palestiny, vytvořil ve městě důležitý architektonický komplex pouze jediný – Ariel Šaron. Ostatní významní absolventi působili v jiných metropolích či na venkově. Jejich ideje však výrazně inspirovaly další architekty, kteří nasávali i nápady tvůrčích gigantů, jakými byli Le Corbusier nebo Mendelsohn: Jeho typicky zakulacené balkony, jež zvýrazňují horizontální linie, jsou v Tel Avivu často k vidění. 

Fakt, že tzv. Bílé město není úplně bílé a nádherná elegantní architektura nepředstavuje čistý bauhaus, však Tel Avivu na kouzlu neubírá. Kdo městem prochází – ať již s průvodcem, nebo jenom s otevřenýma očima –, tomu se krok za krokem otevírá mnohovrstevný kus kulturních dějin. Je to vyprávění o vyhnání a emigraci, ale i o příchodu, nových začátcích, otevřenosti, pokroku a naději na sebeurčení a svobodný život. O lidské schopnosti budovat novou existenci v novém městě. Fascinující přitom je, že se v oněch ne právě lehkých začátcích nezapomnělo na estetiku.

Příchod židovské buržoazie

Město v roce 1909 založilo sedmdesát židovských rodin. Na písečných dunách, před branami tehdy převážně arabského přístavu Jaffa, tak vznikl „pahorek jara“ – jak zní překlad názvu metropole z hebrejštiny. Sionisté již v té době podnikali aktivní kroky v přípravě na vznik židovského státu, který měl nést řadu ideálů středoevropského myšlenkového světa.

Od počátku 30. let prchalo stále víc Židů před nacisty z Německa do Izraele, tehdejší Palestiny, jež spadala pod britskou mandátní správu. V páté velké imigrační vlně dorazila i řada umělců a architektů, z nichž někteří patřili právě k žákům školy Bauhaus. Přinášeli s sebou myšlenky západní moderny, která hledí k budoucnosti, a řada z nich v místě zakotvila. Od poloviny 20. let měl navíc Tel Aviv vypracovaný velkorysý aglomerační plán s koncepcí „zahradního města“, navržený skotským architektem Patrickem Geddesem. Stavět se začalo ve 30. letech.

Nastupuje funkčnost

Na mnoha místních budovách je navzdory památkové ochraně vidět zub času. Roky, klima a hlavně slaný vzduch si vybírají svou daň – řada domů se nachází v ohroženém stavu. K tomu jako další faktor přistupují dřívější nepříliš citlivé zásahy. Některé budovy stojící na corbusierovských „pilotis“ mají mezi těmito nosnými sloupy místo původní zeleně nevzhledná parkoviště. Krabice klimatizací mnohde narušují čistotu fasád, kabely visí volně ve vzduchu. Kdysi bohatý poklad stavebních doplňků ve vstupním prostoru či na schodištích vzal často za své. Leckde jsou vidět nefunkční původní zvonky či schránky na dopisy, přeplněné reklamními prospekty. 

„Žádná bauhausová romantika tady neexistuje,“ říká přátelská starší dáma, která se představuje jako Gabi. Už si zvykla, že se před domem, který by mohl stát na pražské Babě, zastavují skupinky turistů. „Dům je bezpochyby stále krásný, ale opadává omítka a majitel opět zvedl nájem.“ 

Nedá se přehlédnout, že se na záchraně dědictví pracuje. Ačkoliv i tady, stejně jako u nás, do oprav mluví památkový fond, stát nenabízí žádné daňové úlevy ani příspěvky na pokrytí sice historicky věrných, ale často velmi nákladných prací. Památkáři tak rozumně ustupují a dochází k přijatelným kompromisům. Patří k nim například i možnost přistavět při odborně schválené renovaci dvě poschodí. To je však obvykle možné jen v méně honosných částech města. Asi žádný investor si dnes nemůže dovolit astronomické částky, které byly vynaloženy na rekonstrukce vizuálně ohromujících (a pečlivě opravených) budov na Rotschildově bulváru nebo na ikonický hotel Cinema na Dizengoffově náměstí. 

Mýtus stále živý

Jen pár kroků od Dizengoffova náměstí, jediného na světě postaveného kompletně ve zmíněném stylu, nyní v něm sídlí soukromá organizace Bauhaus Center Tel Aviv, která si vytkla za cíl propagaci tohoto ojedinělého kulturního dědictví. Návštěvníkům nabízí množství turistických materiálů i odborné literatury a při troše štěstí lze narazit na zakladatele a vedoucího Michu Grosse. Spolupracovníci centra organizují procházky městem s výkladem, můžete si ovšem také vypůjčit audioprůvodce a vydat se jeho zákoutí objevovat sami. 

TIP: Izraelský Nazaret: Město dvojí víry a křivolakých uliček

Místní jsou velmi přátelští a kouzlo bauhausu rádi zprostředkovávají. Vždyť onen typicky německý termín ve městě zdomácněl hlavně díky snaze mít po hrůzách války něco pozitivního německého. A to se bezpochyby podařilo.