Izrael: Tisícileté čekání na vlastní stát

Dnešní Izrael patří ke státům, jejichž vznik iniciovaly hrůzy největšího světového konfliktu v dějinách. Genocida evropských židů měla natrvalo zanechat stopy v poválečné kultuře i politice jak na straně vítězů, tak i poražených. Přitom vznik státu Izrael navazoval jen skromným způsobem na bohatou tradici stejnojmenného starověkého státu.

Říše zbožného přání

Starověký Izrael vznikl nejpozději na konci 13. století př. n. l. Vrstva vládců se postupně vyvinula ze „soudcovských“ rodů (viz Otazníky nad původem Izraelitů), přičemž první pomazanou osobou byl málo známý Saul. Počínal si však ještě spíše jako soudce, a tak prvním skutečným králem byl David a po něm jeho syn Šalamoun (nebo Šalomoun, hebrejsky Šelomo). Bohužel biblické prameny neumožňují přesnou dataci těchto postav, a tak jsou všechny údaje jen přibližné (Šalamoun vládl přibližně v letech 970–931 př. n. l.)

Takzvaná Davidovská říše, která byla spravována z hlavního města Jeruzaléma, si podmanila široké okolí a donutila porobené národy odvádět daně a dávky robotní práce. Mnozí historikové ovšem upozorňují, že pojem „říše“ v případě izraelského království se objevuje pouze v samotném Starém zákoně. Toto pojmenování tedy představuje spíše jen jakousi projekci přání a ideálů než skutečný význam tehdejšího Izraele.

Zobrazit na mapě Googlu

Rozpad a otroctví

Po Šalomounově smrti došlo k rozdělení Davidovské říše. Podmaněné vazalské státy postupně pokračovaly v osamostatňování. Brzy se rozpadl také svazek severních izraelských kmenů a kmenů jižních (Judy a Benjamína), čímž vzniklo tzv. severní království neboli Izrael (Izraelské království neboli Efraim) a jižní království neboli Juda (také Judské království, Judsko).

Izraelské království zaniklo násilně roku 722 př. n. l., kdy hlavní město Samaří dobyli Asyřané. V judském království nicméně i po rozdělení vládla davidovská dynastie. Dějiny tohoto státního útvaru však definitivně končí slavným „babylonským zajetím“ roku 587 nebo 586 př. n. l. Většina židovské populace byla po této porážce od babylonských vojsk odvlečena a přesídlena do exilu v Novobabylonské říši.

Peršané a Alexandr

Tzv. „babylonské zajetí“ netrvalo dlouho. Již roku 539 př. n. l. obsadil Babylon perský král Kýros II. Veliký a ujal se přitom také vlády nad Judskem. Za panování Peršanů se židům dařilo relativně dobře – podmanitel byl nábožensky tolerantní a mnozí židé se dokonce směli vrátit do původní vlasti.
 
Roku 331 př. n. l. údajně vstoupil do Jeruzaléma největší evropský dobyvatel historie, Alexandr Veliký. Judsko tehdy přešlo pod jeho správu, autonomie a náboženské rituály však zůstaly nedotčeny. Krátce po jeho smrti (roku 323 př. n. l.) byla Alexandrova říše rozdělena mezi Alexandrovy velitele – diadochy. Judsko přitom připadlo egyptské linii Ptolemaiovců, pod kterými zůstalo zhruba dalších sto let. V této době dále vzniká a rozmáhá se alexandrijská diasporní komunita a je přeložen Starý zákon do řečtiny (tzv. Septuaginta). Židé nicméně začínali pociťovat silný vliv helénismu.

Ježíš a zrození Palestiny

V roce 198 př. n. l. dobyli po několika válkách Seleukovci (syrští diadochové) Sýrii a Kenaán. Vyšší vrstvy židovské společnosti značně podléhaly helénistické kultuře a postupně se začaly objevovat vážné rozpory, především mezi kněžími a šlechtou. Velmi nešťastným tahem pak bylo, když Antiochos IV. Epifanés zakázal všechna nestátní náboženství. Tehdy povstaly masy venkovského obyvatelstva a toto povstání nakonec přerostlo roku 167 př. n. l. v úspěšnou osvobozeneckou válku v rámci tzv. makabejského povstání.

Po krátkém období panování dynastií Makabejců a Hasmoneovců (167–63 př. n. l.) ovládli Judsko Římané. Do tohoto období po roce 63 př. n. l. spadá jak životní cesta Ježíše Krista, tak i vyplenění Šalamounova chrámu po tzv. první židovské válce (66–70 n. l.) Po druhé židovské válce (132–135 n. l.) Římané vyhnali Židy z Jeruzaléma a přejmenovali provincii Judsko na Palestinu.

Konečně zpátky

Po období nadvlády Byzantské říše roku 614 ovládla zmíněné území ještě jednou Perská říše, ovšem na velmi krátkou dobu. O pouhých 24 let později její vliv zcela zastínili nyní již muslimští Arabové. Ve znamení středověkých křížových výprav a neustálých krvavých střetů mezi Islámem a křesťanstvím tak dospěla starozákonní oblast až do moderního věku. Po celé toto období neměli Židé žádnou vlast a žili v tzv. diaspoře (tedy mimo svoji domovinu), která trvala mezi lety 70–1948, kdy byl založen svobodný stát Izrael.

Jak už bylo řečeno v úvodu, bezprostředním podnětem ke vzniku moderního Izraele byla druhá světová válka a hrůzy rozpoutané nacistickou rasovou ideologií. Ta směřovala především proti židovskému obyvatelstvu, takže tragickým výsledkem bylo téměř úplné zlikvidování židovských komunit na územích ovládnutých Hitlerem. Samotný požadavek na vznik Izraele pak vzešel od židovských osadníků v tehdejší Britské Palestině, kam směřoval za války i po ní proud židovských utečenců z Evropy. Od počátku však tyto snahy narážely na odpor zejména arabského obyvatelstva Palestiny, což nebylo dobrým znamením pro budoucnost. Po válce nově založená organizace OSN v roce 1947 proto rozhodla, že země bude rozdělena na arabskou a židovskou část. Rozhodnutím této organizace ke 14. květnu 1948 vzniká stát Izrael.

Život se zbraní v ruce

Prakticky ihned po vyhlášení Izraele následovala odplata v podobě napadení pěti arabskými zeměmi, deklarujícími za cíl svého válečného úsilí naprosté zničení tohoto státu. Izrael však ve válce zvítězil (částečně i díky zbrojní pomoci tehdejšího Československa) a navíc obsadil i některá území původně přisouzená arabskému státu.

V následujících desetiletích vedl Izrael další války s okolními arabskými státy (1956 v bitvě o Suez s Egyptem, 1967 v tzv. Šestidenní válce s koalicí Egypta, Sýrie a Jordánska a v roce 1973 v tzv. Jomkipurské válce opět s Egyptem a Sýrií. Izrael se v těchto konfliktech často spoléhal na kvalitní americkou vojenskou techniku, což je také jeden z důvodů vysoké bojové úspěšnosti izraelské armády. Válečný konflikt se však neomezil jen na minulá desetiletí, neboť ještě dnes je Izrael oficiálně ve válečném stavu se Sýrií (a do roku 2006 i s Libanonem). Tomu odpovídají také nepotvrzené, nicméně pravděpodobné informace o vlastnictví jaderných zbraní tímto státem.