Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (2)

Bitvě o Basru v roce 1982 předcházela dvoudenní dělostřelecká příprava na frontové linii. Pak íránským rádiem zaznělo heslo: „Ya saheb az zaman!“ (Ó pane všeho času!) a přes 100 000 vojáků, gardistů a příslušníků milic Basídž se vydalo k iráckým liniím. Íránci zahájili útok 13. července ve 22:15, přičemž počáteční atak vedly tři mechanizované divize (21., 40. a 77.), tři obrněné (16. vyzbrojená tanky M60, 88. s tanky M47 a M48 a 92. s chieftainy) a zhruba 30 000 gardistů.

Předchozí část: Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (1)

Íránci postoupili k mostu přes Šatt al-Arab v obci Haríta (zhruba 15 km od Basry), než narazili na odpor. Úvodní střety trvaly přibližně do 10:00 následujícího dopoledne a útočníci se dostali až na předměstí Basry. Poté se odehrála na východním břehu urputná tanková bitva v neskutečném vedru, které je zde v letním období typické, a teploty dosahují až 50 °C ve stínu.

Boje ve vzduchu

Následně však Iráčané, kterým přišly posily v podobě jedné pěší divize posílené o obrněnou brigádu, zatlačili útočníky zpět až na 4 km k hranici. Irácká strana zapojila do bojů i proudové letouny a především sovětské helikoptéry Mi-25 (jde o exportní verzi Mi-24) a francouzské Aérospatiale Gazelle vyzbrojené protitankovými střelami HOT.

Ve vytváření vrtulníkových týmů „hunter-killer“ (lovec a zabiják) pomáhali Iráčanům východoněmečtí poradci a v boji proti nepřátelským tankovým kolonám se ukázaly jako velmi účinné. Ve vzduchu se střetávaly irácké MiG-21 s íránskými F-4 Phantom II. Írán tak za cenu velkých ztrát získal jen pruh území o šíři 4–5 km od hranic. 

Basídži a gardisté

Íránci ale ještě tentýž den, 14. července před půlnocí, udeřili znovu, a to díky posilám v podobě 92. obrněné divize, dvou mechanizovaných divizí a 10 000 příslušníků Revolučních gard. Iráčané se bránili obrněnými vozidly a bitevními vrtulníky, aby noční útok otupili. Íránské dobrovolnické milice Basídž (do nich se mohli hlásit muži, kteří nepodléhali povinnému odvodu do armády, tedy ve věku mezi 12 a 18 lety, nebo naopak starší 45) vytvářely lidské vlny, které atakovaly irácké pozice, přičemž byly hnány nejen ideou mučednictví, ale také vlastenectvím a touhou bránit svou zemi.

Neměly prakticky žádný výcvik, většinou jen týdenní od gardistů, a šly hned na frontu. Velmi často tyto lidské vlny vůbec podporovala regulérní armáda, vesměs kvůli silné rivalitě mezi ní a islamistickými gardisty. Ztráty basídžů útočících s lehkými zbraněmi proti dělostřelectvu, raketometům a tankům byly doslova strašné.

Postupně se však Íránci naučili útoky basídžů zefektivnit. Největší průnik se Íráncům podařil 16. července, když pronikli v jednom úseku fronty 16 km hluboko do Iráku. Dostali se až k řece Kutajba, což je přítok Šatt al-Arabu, ale překročit ji se jim nepodařilo. Pokusili se také obsadit město Al-Qurnah, ležící na soutoku Eufratu a Tigridu, kde se vytváří Šatt al-Arab. Jednalo se o ideální předmostí pro přerušení spojení mezi Basrou a Bagdádem.

Další týden, 21. července 1982, Íránci zaútočili na Basru znovu se stejnou silou. Během dne je posílila ještě další mechanizovaná divize a více než 10 000 gardistů. Tentokrát se spoléhali hlavně na pěchotu, že prolomí nepřátelské linie a obsadí mosty, jejichž kontrola byla k dobytí města nezbytná.

Boj v bažinách

Iráčané ustupovali a zatahovali Íránce do bažinatých oblastí, kde se jejich bojová vozidla bořila. Ti léčku neprohlédli, protože si mysleli, že v létě tam bude sucho. To byla sice logická úvaha, ale Iráčané nechali dva týdny předtím vyschlé močály zaplavit pomocí zavlažovacích kanálů z Šatt al-Arabu. Chomejního vojska se tak podařilo zastavit a ze tří stran atakovat, když uvízla v síti různých pastí asi 13 km od Basry. Íránské tanky, znevýhodněné tmou, se musely přesunout blíže, aby mohly podpořit svoji pěchotu, a dostaly se tak na dostřel iráckých protitankových oddílů a také tanků zakopaných na západním břehu Šatt al-Arabu.

Problémy činila íránským silám také minová pole, vodní příkopy a bariéry z ostnatých drátů. Iráčané je odřízli od logistické podpory a zatlačili do výchozích pozic. Podařilo se jim to mimo jiné i díky protitankovým raketometům s nočním viděním francouzské výroby a Íránci se po 36 hodinách stáhli. Pouze útoky vrtulníků Cobra na poslední chvíli zabránily jejich kompletnímu obklíčení. Přes tyto neúspěchy Íránci dále pokračovali v rozvíjení plánu na dobytí Basry.

Chemické zbraně v akci

Za další týden se pokusili o stejný útok jako 13. července, tentokrát se dvěma obrněnými (16. a 92.) a jednou mechanizovanou divizí (77.) a opět s 10 000 gardisty. Iráčané je znovu zastavili dobře připraveným dělostřelectvem, bitevními vrtulníky a pěchotou opevněnou a zakopanou okolo Basry. Použili zde také poprvé v této válce chemické zbraně, byť se jednalo o nesmrtící slzotvorný plyn.

Do konce července došlo ještě k několika menším íránským útokům okolo silnice Bagdád– Chorramšahr, ale neměly valného úspěchu. Posledního dne v měsíci navíc íránské velení odložilo svou další ofenzivu, aby doplnilo munici a pitnou vodu, jíž jednotky spotřebovaly za předchozí dva týdny mnohem více, než se předpokládalo. Poslední íránský pokus, nicméně již ne tak masivní, začal 1. srpna, kdy zaútočili na irácké obranné pozice u hranic a zabrali jen malý kousek území. Třetího srpna pak boje v tomto sektoru zcela ustaly.

Dokonalá obranná opatření

Iráčané sice utrpěli hodně porážek, jen třetina jejich letectva zůstala nedotčena, nicméně pozemní síly byly v pohotovosti, a když Írán přemístil velký počet svých sil východně od Basry, nezaskočilo je to. Dosavadní porážky je sice demoralizovaly, ale byli lépe vybavení i vycvičení, měli výborně zorganizované obranné pozice a zákopy s ostnatými dráty, kulometná hnízda, zakopané tanky, protitankové pasti a další nástrahy. Kromě toho vybudovali síť kanálů a umělých nádrží, které naplnili vodou z Šatt al-Arabu, aby útočníkům ztížili přístup k Basře.

Jejich ženisté se v tomto ohledu ukázali jako mnohem kvalitnější než íránští. I řada íránských velitelů kritizovala ofenzivy jako pouhé nekoordinované vlny útoků vedených gardisty, kteří šli na frontu fakticky jako na jatka. Irák neměl, naštěstí pro Írán, dostatek přístrojů nočního vidění, takže mu lidské vlny dělaly potíže v noci, ale za denního světla je díky technologické převaze Iráčané likvidovali se skutečně smrtící silou.

Kdyby měli k dispozici dostatek noktovizorů, odrazili by Íránce nepochybně mnohem dříve. Důležité je také zmínit, že výrazně stoupla bojová morálka Iráčanů, především proto, že najednou vedli obrannou válku o své území, a nikoli agresi vůči sousednímu státu. Husajn také svoji armádu více než zdvojnásobil – z 200 000 mužů (12 divizí a 3 samostatné brigády) na prakticky půl milionu (23 divizí a 9 brigád). V oblasti kromě 3. armádního sboru působily i 9. a 10. obrněná divize. 

Trpká zkušenost

Na obou stranách se do bojů zapojilo přinejmenším 180 000 mužů, ale reálně jich bylo zřejmě přes 200 000 (hlavně u íránských gardistů a milicionářů z Basídž se uvádějí různé údaje). Nemalé byly i ztráty, a to především na straně útočícího Íránu. Ten přišel o nejméně 12 000 padlých a 8 000 zraněných a přes 400 tanků a obrněných vozidel. Iráčané ale také nevyvázli lacino a například 9. obrněná divize byla prakticky rozprášena a již nikdy nedošlo k jejímu obnovení. Ztratili kolem 7 000 až 9 000 mužů (padlí, zranění i zajatí) a nejméně 370 tanků. Kromě toho také několik set obrněných vozidel a několik stíhaček a bojových helikoptér.

Celá operace Ramadán se stala pro Írán trpkou zkušeností, nicméně Iráčané si ze své úspěšné defenzivy také příliš ponaučení nevzali a umožnili Íráncům přeskupit se a zkonsolidovat. Operace otevřela třetí etapu irácko-íránské války a již na podzim 1982 zahájili Íránci novou operaci s názvem Muslim ibn Aqíl, když 1. října obsadili strategické vyvýšeniny na cestě z Basry do íránského Ábádánu. Nicméně boje měly podobný průběh jako předtím – Iráčané se nenaučili, že nemají dát šanci Íráncům na přeskupení. A ti si zase odmítali připustit, že neustále opakované jednoduché frontální útoky nejsou efektivní. Krvavá operace Ramadán tak byla zbytečná i jako poučení pro budoucnost a Íránu se ani přes opakované pokusy až do konce války nepodařilo Basru dobýt.