Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (1)

Irácko-íránská válka se odehrávala v letech 1980–1988 a v důsledku souběžnému průběhu se do jisté míry ocitla ve stínu sovětsko-afghánské války. To je sice v kontextu tehdejší mezinárodněpolitické situace pochopitelné, v mnoha ohledech však byl konflikt mezi Teheránem a Bagdádem spektakulárnější než boje afghánských mudžahedínů se sovětskou armádou. Kolem irácko-íránských hranic se odehrávaly mnohonásobně intenzivnější střety než v Afghánistánu. To bylo dáno především relativní vyrovnaností obou aktérů z hlediska vojenských kapacit a spíše konvenčním charakterem konfliktu, který se vyznačoval velkým užitím těžké bojové techniky i živé síly zároveň. Irák měl určitou převahu v kvalitě a početnosti vojenské techniky, Írán pro změnu v živé síle (40 milionů obyvatel oproti 14 milionům). 

Cílem je Basra

Válku zahájila 22. září 1980 vpádem na íránské území armáda Saddáma Husajna, který se obával radikální islámské revoluce, která mohla mít neblahý vliv na šíitskou část obyvatel jeho vlastní země. Současně usiloval o zlepšení přístupu k Perskému zálivu a posílení své pozice v regionu na úkor souseda oslabeného čistkami v armádě po svržení šáha Pahlavího (v roce 1979). Boje probíhaly hlavně podél státních hranic, v íránské provincii Chúzistán, bohaté na ropu, kde žije hodně Arabů, kolem řeky Šatt al-Arab (tu vytváří soutok Eufratu a Tigridu a jedná se o jediné spojení Iráku s Perským zálivem) či o ostrovy v Perském zálivu.

Během konfliktu se odehrála řada poměrně rozsáhlých operací, z nichž některé dosahovaly rozměrů velkých bitev druhé světové války. A přesně k takovým patřila operace Ramadán. Šlo o íránskou ofenzivu z léta 1982, která sestávala ze tří oddělených útoků a trvala zhruba šest týdnů. Bývá označována také jako první bitva o Basru, jelikož Íránci cílili primárně na toto třetí největší irácké město, které je navíc centrem celého jihu země, jejž obývají především s Íránem nábožensky spříznění šíité.

První irácké úspěchy

Íránci operaci spustili 13. července 1982, zhruba v polovině právě probíhajícího ramadánu a jednalo se o start série ofenziv, jež měly za cíl odříznout Bagdád od Perského zálivu. Dobytí Basry představovalo klíč k dosažení tohoto strategického cíle. Pokud by se podařilo Husajna odříznout od přístupu k moři a hlavně od ropných polí na jihu země, jeho režim by to nemohl ustát.

Teherán také očekával všeobecné šíitské povstání, protože sunnitský Saddám šíity utlačoval, ačkoliv etnicky se taktéž jednalo o Araby. Pokud by Írán dobyl šíitský jih, snáze by, s pomocí místních revolucionářů, ovládl i kurdský sever a severovýchod, kde místní Kurdové také trpěli masovým utlačováním ze strany vlády. Tím by Íránci ze tří stran obklíčili centrální Irák i s Bagdádem. Mimochodem Kurdové se nakonec ukázali Teheránu mnohem nápomocnější než šíité, jejichž povstání selhalo. 

Nejednotné teheránské vedení

Každopádně Saddám Husajn se v polovině roku 1982 nenacházel v dobré situaci – jeho armáda byla vesměs vytlačena z íránského území a ztratil prakticky vše, čeho dosáhl během invaze v roce 1980. Pomýšlel proto na ukončení války, ale vůdce Íránu ajatolláh Chomejní nabídky k míru odmítl a začal připravovat ofenzivu do Iráku. Na té však v Teheránu nepanovala shoda – mnozí členové vedení státu tvrdili, že tím Írán ztratí svoji morální převahu napadeného a také sympatie v muslimském světě.

Hodně opatrní byli i armádní velitelé. Ti chtěli spíše zaútočit na Bagdád a obsadit ho, než se začne projevovat jejich zbrojní deficit. Namísto toho vláda rozhodla o dobývání Iráku kus po kusu a doufala, že série útoků vedených především příslušníky Revolučních gard (Pasdaran) vyprovokují nepokoje mezi iráckými šíity.

Dokončení: Irácko-íránská válka: Nekonečné lidské vlny proti tankům (2)

V iránském vedení se během války s Irákem postupně prosadila skupina radikálů, kteří spoléhali na protisaddámovské cítění iráckých šíitů a horlivost svých nábožensky zanícených pěšáků a vojenskostrategické otázky podceňovali – hlavně proto, že jim příliš nerozuměli. Íránská společnost byla navíc v euforii z čerstvých vojenských vítězství a začaly se tak připravovat plány na zatlačení iráckého dělostřelectva, které ostřelovalo íránská příhraniční města, na zničení iráckého 3. armádního sboru (tvořeného 3., 5., 6., 11., a 15. divizí) a dobytí Basry. Zpětně vzato představovalo rozhodnutí o ofenzivě první ze série chyb vedoucích k následným íránským neúspěchům, nicméně revoluční radikalismus a euforie měly v té době větší vliv.