Inka Bernášková (2): První Češka odsouzená nacisty k smrti

Po rozbití Družstva v prvním sledu ve vydávání časopisu pokračovala tzv. spořilovská skupina – navazující 28. číslo vyšlo už za necelé dva týdny po událostech u Zlaté husy. Zpočátku spořilovský V boj redigoval především Vojtěch Preissig, který s Irenou shromažďoval texty a současně působil jako výtvarný redaktor. Do redakčního kruhu dále patřila dcera Yvonne s manželem a učitel Jan Týml, jenž v té době vedl jako redaktor dětskou rubriku v Národní práci.

Předchozí část: Inka Bernášková: Odbojářka s příběhem jako z hollywoodského velkofilmu

Spořilovská skupina paní Inky

Tomu se podařilo získat malířku a ilustrátorku Miladu Marešovou, která se s Preissigem střídala při tvorbě grafické podoby časopisu. Důležitým členem redakce byl i Arnošt Polavský, redaktor Českého slova, a pplk. Jan Lexa, který měl na starosti vojenskopolitickou problematiku. Postupně se vedoucí úlohy chopila Irena Bernášková, kterou spolupracovníci a kolportéři časopisu znali jako paní Jičínskou, Skálovou, Modrou či Madam. O její důležitosti svědčí, že v nacistických dokumentech je spořilovský V boj veden jako Inka – V boj. Bernášková, věrná svému slibu danému Josefu Sejkorovi, se do vydávání časopisu pustila s vervou: vedla redakční práce, vytvořila novou kolportážní síť a podílela se i na vlastní výrobě časopisu.

V obdobích, kdy skupina neměla k dispozici tiskařský stroj, dokonce časopis tiskla pomocí válečku na těsto. Tiskařská čerň se jen obtížně smývá, takže Irena potom chodila po Praze se zabarvenýma rukama, což u ženy v domácnosti bylo jednoznačně nápadné. Přesto Inka toto riziko podstoupila. Naopak aby neohrožovala svého manžela, začátkem roku 1940 se s ním formálně rozvedla.

Dvojí V boj

Náklad časopisu byl nižší, kolem 500 výtisků, protože spořilovská skupina ztratila původní finanční podporu. Zároveň se ukázalo, že spořilovští vydavatelé nejsou jediní, kdo se snaží navázat na Škaldův časopis. Také Obrana národa, respektive jí podřízená tzv. holešovická skupina, začala vydávat svou vlastní verzi V boje. Obě redakce se v mnohém názorově shodovaly, ale i rozcházely. Proto ani jejich vzájemná domluva nebyla snadná.

V lednu 1940 došlo k prvnímu přímému jednání mezi zástupci obou stran. Vojáci vyžadovali, aby spořilovští zastavili vydávání svého časopisu a plně se jim podřídili.

Podle poválečných vzpomínek měla na tyto striktní požadavky vliv skutečnost, že nedůvěřovali skupině odbojářů, které reprezentovala žena. Údajně se obávali, že by mohla v kritických okamžicích selhat a ohrozit tak celou odbojovou činnost. Nemohli se mýlit více.

Paní Inka naopak při výsleších prokázala více osobní statečnosti než mnozí muži v její situaci. Bernášková v souladu s názory svého otce požadavek Obrany národa odmítla a podle vzpomínek Arnošta Polavského k tomu rozhořčeně dodala: „Nechtějí nám přiznat vliv, na jaký máme nárok, byli bychom vedle, a přece my jsme oprávněni pokračovat, neboť jsem dala vydavateli z první skupiny slib, že list povedu dál, a slib také dodržím. Nikdo nám v tom nesmí zabránit, ani poroučet.“

Zároveň ale existenci dvou časopisů vnímala jako určitou výhodu v situaci, „kdyby jedna skupina praskla“. Od března 1940 se časopisy začaly lišit názvem – spořilovská verze se přejmenovala na Náš V boj. V červnu 1940 se potom napjatý vztah mezi oběma vydavatelskými centry podařilo do určité míry vyřešit, když se zástupci obou skupin dohodli, že budou své verze vydávat střídavě po jednom týdnu a že budou spolupracovat na jejich kolportáži. Zároveň mělo docházet k výměně a přetiskování některých informací a příspěvků. V tuto chvíli se už ale nad spořilovskou skupinou pomalu začala stahovat mračna.

Statečná až do konce

Bernášková se nesoustředila jen na vydávání časopisu, podílela se také na ilegálním převádění ohrožených osob na Slovensko. Poměrně dlouho se jí dařilo unikat zatčení, ačkoliv byla v hledáčku gestapa, které do její skupiny nasadilo konfidenta. Štěstí se k ní otočilo zády 21. září 1940, kdy byla v pražské ulici Na Poříčí zatčena s falešnými doklady na jméno Vlasta Nováková. Ten den byl zatčen i její otec a bývalý manžel a také čtyři desítky dalších spolupracovníků. Ve vězení se Irena pokusila otrávit jedem, který při sobě stále nosila, ukázalo se však, že se jedná o neškodná analgetika.

Při výsleších vzala veškerou vinu na sebe, podíl svého otce marginalizovala. Chránila i další spolupracovníky, navzdory brutálnímu bití nikoho z nich neudala, uváděla pouze jména lidí, kteří už byli ve vězení či po smrti. Podařilo se jí dosáhnout toho, že podíl jejího otce a manžela na vydávání časopisu byl označen za okrajový. Ona naopak putovala před berlínský Lidový soud jako hlava odbojové organizace.

V protektorátu zatím spěl časopis V boj do své poslední fáze. Po rozprášení spořilovské skupiny, jež pro své čtenáře připravila 37 čísel časopisu, vydal ještě šest čísel spolupracovník spořilovské skupiny Vladimír Hruban, aby zmátl vyšetřovatele. Potom vycházel časopis jen v režii holešovické skupiny, nyní už součásti ÚVODu. I tato skupina čelila tlaku gestapa, někteří její čelní představitelé a poté i další stovka spolupracovníků byli během léta a především v září 1940 zatčeni. Přesto se dařilo vydávat časopis dál až do přelomu března a dubna 1941. Důvod ukončení vydávání není dosud zcela objasněn – buď došlo k zatčení klíčových spolupracovníků, nebo se ÚVOD rozhodl netříštit síly a soustředit se na ilegální časopis Český kurýr.

Rok poté, co definitivně přestal vycházet časopis V boj, proběhlo s Bernáškovou soudní líčení. Během něho se Irena ke své odbojové činnosti hrdě hlásila. Nepřekvapí proto, že byla 5. března 1942 – jako první Češka – odsouzena k nejvyššímu trestu. Svým blízkým tuto skutečnost oznámila v dopise následujícího znění: „Jak se máte všichni? Sedíte pevně? Odhodlávám se vám totiž konečně oznámit, co jsem se minule odvážila sotva nadhodit: jsem zasnoubená od 5. 3. se smrtí. Sice nedobrovolně, ale když jsem s ní tolik koketovala při své činnosti venku, není divu, dělá-li si na mne nárok, že? Konečně neshledávám to nic strašného očekávati o něco dříve tuto ‚svatbu‘, která přece nakonec žádného nemine – stejně poraženého i vítěze.“

Irena Bernášková byla popravena gilotinou 26. srpna 1942 v berlínské věznici Plötzensee chvíli poté, co pronesla svá poslední slova: „A Československá republika přece bude!“ Tato žena, jejímž životním krédem bylo stát si za svým přesvědčením, jednat v jeho duchu a především dodržet daný slib, zemřela stejně statečně, jako žila.