Inka Bernášková (1): Odbojářka s příběhem jako z hollywoodského velkofilmu

V začátcích nacistické okupace se v českém národě vedle mlčící většiny našli i lidé, kteří se proti Němcům rozhodli aktivně bojovat. K nim patřila i Irena Bernášková a její nejbližší rodina. Bernášková se narodila 7. února 1904 v Praze jako prostřední z dcer malíře Vojtěcha Preissiga. Ten nejprve spolupracoval s Alfonsem Muchou, později se prosadil především v oboru grafického umění a typografie. V roce 1910 se rozhodl odejít s manželkou a třemi dcerami do Spojených států amerických. Nejprve nebyl příliš úspěšný, později se ale karta obrátila, když dostal příležitost vyučovat na Kolumbijské univerzitě.

Roku 1916 dokonce vedl tiskařskou a grafickou školu ve Wentworthově institutu v Bostonu. Preissig se nesoustředil jen na umění. Za první světové války se zapojil do československého zahraničního odboje. S ohledem na svůj věk už nemohl aktivně bojovat, podílel se tedy na náboru dobrovolníků do čs. legií – vytvářel náborové plakáty a další válečné propagační materiály. Preissigovy dcery tak dospívaly v uměleckém prostředí, kde byl ale zároveň kladen velký důraz na vlastenectví a nutnost aktivně podporovat věci, o jejichž správnosti je člověk přesvědčen.

Tento životní postoj rodičů si Irena vzala za svůj, jak se ukázalo v období nacistické okupace. Irena, svými blízkými oslovovaná zásadně jako Inka, během dospívání začala projevovat spíše chlapecké záliby. Sportovala, navštěvovala skautský oddíl a zajímala se o auta natolik, že už ve 13 letech je dokázala řídit. Zároveň po otci – kromě povahy – zdědila i výtvarný a literární talent (psala povídky, které sama ilustrovala).

Hořkosladký návrat do vlasti

Roku 1921 se společně se sestrami vrátila do vlasti (až o devět let později je následovali rodiče) a maturitou na gymnáziu dokončila studia zahájená v New Yorku a Bostonu. S novým prostředím se sžila poměrně snadno, jen v některých ohledech do meziválečného Československa – snad v důsledku jedenáctiletého pobytu ve svobodomyslné Americe – příliš nezapadala. Marně se například snažila získat pilotní licenci, jako ženu ji české pilotní školy odmítaly.

Obdobnou deziluzi prožila i v manželství. V roce 1925 se provdala za svého bratrance Eduarda Bernáška, úředníka Všeobecného penzijního ústavu. Tento sňatek si prosadila navzdory nesouhlasu rodiny. O jejím uvažování a přístupu k životu nejlépe vypovídá stručná odpověď, kterou v souvislosti se svým plánovaným sňatkem reagovala na rozhořčený dopis rodičů: „Rozhodnuto. Dala jsem slovo.“

Emancipovaná Irena se jen těžko vyrovnávala s omezeními, která souvisela s jejím stavem vdané ženy. Manžel jí nechtěl půjčovat automobil, stejně tak vyžadoval, aby se vzdala profesního uplatnění a zůstala ženou v domácnosti. Překládala tedy alespoň z domova pro nakladatelství Máj. Navíc bylo manželství už od začátku zatíženo tragickou zkušeností, kdy Irena potratila a další děti už mít nemohla. Přesto se nestáhla do ústraní a aktivně se zajímala o dění ve světě.

Cesta k odboji

V průběhu druhé poloviny 30. let se Bernášková a její otec snažili upozorňovat na rostoucí nebezpečí ze strany hitlerovského Německa, například pomocí dopisů zasílaných přátelům na Západě, v nichž vyvraceli lživá tvrzení nacistické propagandy. Jeden z Ireniných textů, pod nímž se podepsala jako „prostý občan z Československa“, vyšel 22. srpna 1938 dokonce v britském deníku Manchester Guardian.

V článku kritizovala Hitlerovu politiku a zdůrazňovala, že: „...my ze svého hlediska, se nechceme a nemůžeme vzdát svého rozhodnutí nepodvolit se nikdy jeho hrozbám, nepadnout nikdy do jeho pasti. Nechceme se stát poddanými jeho teroristické vlády!“ To, že nešlo o pouhá vzletná slova, dokládala Bernášková i svými činy. Při mobilizaci během mnichovské krize se dobrovolně přihlásila jako sestra Červeného kříže a ošetřovala uprchlíky z obsazeného pohraničí. Po okupaci
českých zemí se aktivně zapojila do protinacistického odboje. Bernášková nebyla jedinou ženou činnou v odboji. Počet takto angažovaných žen dnes není možné přesně určit, nicméně nepochybně se jednalo o stovky, ba tisíce žen.

Některé z nich organizovaly odbojovou činnost, jiné měly na starosti distribuci ilegálního tisku, působily jako spojky a šifrantky, podílely se na ukrývání pronásledovaných osob. Z tohoto množství žen obětavě pracujících pro svůj národ ale zůstává většina téměř neznámá. Do povědomí širší veřejnosti proniklo jen několik jmen – například komunistickým režimem protežovaná Marie Kudeříková či svým přátelstvím s Franzem Kafkou známá Milena Jesenská. Jméno Ireny Bernáškové je v jejich stínu, přestože v odboji dosáhla významného postavení.

Perem proti nacismu

Bernášková je spojována s ilegálním protinacistickým časopisem V boj, jehož první číslo vyšlo na přelomu dubna a května 1939 v nákladu zhruba tří tisíc výtisků. Na jeho výrobě se podílel okruh lidí kolem bývalého italského legionáře Josefa Škaldy, tzv. Družstvo v prvním sledu. Hned od začátku se ve vydávání časopisu angažoval Vojtěch Preissig, v té době působící jako umělecký poradce Památníku osvobození. Pro časopis překládal, zaznamenával zprávy ze zahraničního rozhlasu, psal původní texty a také měl na starosti výtvarnou podobu časopisu. V této činnosti ho nejaktivněji podporovala jeho dcera Irena, stranou ale nezůstaly ani její dvě sestry Yvonne Bydžovská a Vojtěška Šíchová.

První číslo časopisu mělo v Praze velký ohlas, zároveň ale ukázalo, že bude nutné zlepšit jak jeho redakční, tak technickou úroveň. Proto se začal rozšiřovat okruh spolupracovníků a zároveň byly hledány cesty, jak snáze zajistit papír a tiskařské stroje. V srpnu 1939 došlo k jednání Družstva v prvním sledu se zástupci vojenské ilegální organizace Obrana národa. Díky její finanční pomoci bylo nově možné vydávat až 5 000 výtisků časopisu, zároveň ale Družstvo ztratilo výsadní rozhodovací pravomoci a muselo se do značné míry podřizovat Obraně národa.

Jak se zvyšoval počet výtisků a rostla odvaha odbojářů (Škalda zaslal několik čísel V boje K. H. Frankovi),rostlo zároveň odhodlání gestapa vydávání časopisu zarazit. Zlomové v tomto kontextu bylo 27. číslo, které se vracelo k bouřlivým událostem z 28. října 1939, kdy si Češi v protektorátu připomínali výročí vzniku Československa. Na obálku tohoto čísla Vojtěch Preissig navrhl do půli žerdi staženou čs. vlajku se stuhami a lipovou ratolestí, kterou bylo nutné kolorovat ručně.

S tím mu pomáhala celá rodina, jak vzpomíná Preissigova dcera Vojtěška: „Když jsem jednou přišla k rodičům, spatřila jsem ke svému úžasu spousty vymalovaných obálek, ještě mokrých, vyložených po celém nábytku v pokoji, a v kuchyni na stole byly rozloženy barvy, mističky a štětce a kolem stolu celá rodina vybarvuje československý prapor. Přisedla jsem též. Tak mne tehdy napadlo, že by gestapo mohlo uhádnout podle praporu toho, kdo to kreslil, a řekla jsem to. Kdosi odpověděl: Ale ne! A co by se stalo, kdyby tak teď přišlo gestapo, když je to tak krásně rozloženo. Bohužel jsem se potom dozvěděla, že právě toto krásné, pracně vymalované číslo gestapo vybralo ve Zlaté huse.“ Toto slavnostní číslo se opravdu tisklo v zadním traktu hotelu Zlatá husa na Václavském náměstí, kam nechal Škalda přemístit tiskařskou techniku.

Dokončení: Inka Bernášková: První Češka odsouzena nacisty k smrti

Dne 10. listopadu 1939 sem přišel Škalda s Josefem Sejkorou, dalším ze zakladatelů Družstva, aby si vyzvedli balíky s výtisky časopisu. Při této příležitosti zde přítomná Inka slíbila Sejkorovi, který měl zlé tušení, že v případě nutnosti bude ve vydávání časopisu pokračovat. Chvíli nato byli Sejkora se Škaldou zatčeni a potom následovaly další rozsáhlé razie, v jejichž důsledku došlo k zániku Družstva v prvním sledu. Zatčena byla i již zmíněná Milena Jesenská, která do časopisu také přispívala (v květnu 1944 zemřela v koncentračním táboře Ravensbrück). Rodina malíře Preissiga zůstala prozatím mimo pozornost gestapa.