Indie a Izrael proti Pákistánu: Plány náletu na Kahutu

Dne 7. června 1981 provedlo izraelské letectvo jednu ze svých nejznámějších operací, a to nálet na atomový reaktor u Bagdádu, čímž hodně zpomalilo snahy Saddáma Husajna o získání jaderné výzbroje. Ve stejné době ale podobný problém řešila i Indie, která měla informace o jaderném programu svého největšího soupeře, Pákistánu. Indické obavy ostatně sdíleli též Izraelci, takže nebylo překvapivé, že obě země zahájily tajné rozhovory o vojenské akci, která by vznikající hrozbu dokázala v předstihu eliminovat. 

Počátky Projektu Kahuta 

V roce 1974 provedla Indie první test nukleární zbraně, v té době však již na vývoji jaderného arzenálu pracoval rovněž Pákistán. Už v roce 1965 pronesl tehdejší pákistánský ministr zahraničí (a pozdější prezident) Zulfikar Ali Bhutto slavný výrok, že pokud Indové vyrobí „Bombu“, pak ji Pákistánci vyrobí také, a to „i kdyby měli jíst trávu a listí nebo hladovět“. Atomový program zpočátku řídil Munir Ahmad Chán, jenže kvůli mnoha potížím nesplnil určené termíny. Na pomoc mu proto přišel velmi schopný Abdul Chadír Chán, který později neblaze proslul jako šéf tajné sítě, jež prodávala nukleární technologie a materiály do řady států, své zemi však nepochybně prokázal obrovské služby.

Vývoj jaderné zbraně dostal krycí jméno Projekt 706, případně Projekt Kahuta, neboť jeho většina se odehrávala v utajeném zařízení ve stejnojmenné lokalitě v provincii Paňdžáb na severovýchodě země nedaleko indických hranic. V tomto centru, které dosud funguje, jsou umístěny odstředivky pro obohacování uranu a reaktor, jenž produkuje zbraňové plutonium. Projekt 706 byl oficiálně ukončen v roce 1983, když Pákistán provedl takzvaný studený test jaderné zbraně, ovšem jeho snažení samozřejmě neuniklo pozornosti zahraničních tajných služeb.

Jestliže ty západní Pákistánu v mnoha záležitostech pomohly, například tím, že se záměrně „dívaly jinam“, zpravodajské služby Sovětského svazu, Indie a Izraele se snažily zjistit, kde je pákistánský program lokalizován. Na konci 70. let získaly podrobné informace o zařízení v lokalitě Kahuta, ale Indové ani Izraelci nechtěli zůstat jen u špionážní činnosti, protože z jejich pohledu šlo o narůstající hrozbu zásadního významu. 

Indické a izraelské obavy 

Motivace Indie nepotřebuje vysvětlení, zatímco Izrael trpěl obavami, že Pákistán by mohl „Bombu“ poskytnout arabským státům, popřípadě teroristům. Tomu velmi nahrával rovněž fakt, že Pákistánci nakonec nemuseli hladovět, protože jejich jaderný program štědře dotovaly finance proudící ze Saúdské Arábie a Libye. V téže době usiloval o nukleární zbraň i Irák, ale jeho ambice dramaticky zbrzdilo zničení reaktoru Osirak, o nějž se postarala izraelská letadla F-16. Ačkoli Indie operaci oficiálně odsoudila, z vojenského hlediska na ni nálet udělal velký dojem a začala uvažovat, jestli by šlo obdobně udeřit také na zařízení u Kahuty.

Navíc v té době došlo k výraznému oteplení vztahů s Izraelem. Indie totiž v minulosti stála spíš na straně arabských zemí a židovský stát často kritizovala, ale situace se postupně měnila. Faktem je, že v indických ozbrojených silách se o úderu na Kahutu občas spekulovalo již před izraelskou akcí, a na pákistánské straně existovaly v tomto smyslu velké obavy, které odrážela také snaha pořídit si americké stíhačky F-16. 

V Indii se ovšem myšlenka preventivního úderu pohybovala jen v rovině úvah a štábních prací, což se ale změnilo díky izraelské akci, po které přišel politický pokyn z nejvyšších míst. Indira Gándhíová, jež se v roce 1980 vrátila do úřadu ministerské předsedkyně, pověřila štáb indického letectva, aby naplánoval nálet na středisko u Kahuty a aby v tomto směru navázal spolupráci s Izraelem. Židovský stát to uvítal, neboť se něčím podobným už nějakou dobu sám zabýval.

Možné koncepce operace 

Přípravy údajně došly až tak daleko, že izraelské letectvo mělo v Negevské poušti postavenou terčovou maketu pákistánského zařízení. Izraelci nejprve zvažovali provedení úderu přímo ze svého území, přičemž by sevřená formace jejich letadel mohla proniknout nad Pákistán tak, aby na obrazovkách radarů vypadala jako jedno velké civilní letadlo. Bylo by to ale jistě extrémně náročné, nehledě k tomu, že pákistánské letectvo bylo podstatně kvalitnější než síly arabských zemí.

Indická nabídka kooperace ovšem přinesla daleko širší škálu možností. Původní indický plán počítal s nasazením letky stíhacích bombardérů SEPECAT Jaguar, které měly zaútočit na Kahutu za pomoci neřízených tunových bomb a srovnat se zemí reaktor a odstředivky, jenže o tomto záměru se dozvěděly pákistánské tajné služby. Představitelé pákistánského letectva konstatovali, že má jen omezené možnosti zařízení bránit, a proto Islámábád vyvinul velké úsilí, aby získal z USA stíhačky F-16. Američané tehdy pokládali Pákistán (hlavně kvůli konfliktu v Afghánistánu) za klíčového spojence, a proto Pákistán od ledna 1983 provozoval letadla F-16, což Indům hodně zkomplikovalo plánování a dále podnítilo myšlenku kooperovat s Izraelci.

V únoru 1983 tudíž do Izraele dorazila indická delegace, která požadovala informace o F-16, za které nabízela sdílení údajů o stíhačkách MiG-23. Izraelci ale jevili zájem o daleko užší spolupráci a požádali Indy o využití jejich základen. Navrhovali nasazení svých letadel F-16, která by vzlétla z letiště v indickém státě Gudžarát, doplnila by palivo na další základně na severu Indie, prolétla by mezi svahy Himálaje nad Pákistán a pumami by napadla středisko u Kahuty. 

Varování tajných služeb 

Rozebírala se také možnost společné izraelsko-indické útočné operace, do které by se zapojily letouny Jaguar i F-16. Některé zdroje naznačují, že by Indii vyhovovala spíše samostatná akce židovského státu, za kterou by nemusela nést přímou odpovědnost, jenže čas utíkal a oba státy ztratily jeden z nejdůležitějších faktorů, a sice moment překvapení. Zpravodajské služby USA a Pákistánu se o indicko-izraelském plánování dozvěděly a začaly podnikat různé kroky. Výše zmíněný Munir Ahmad Chán se na zasedání Mezinárodní agentury pro atomovou energii setkal s šéfem indického nukleárního programu dr. Rajem Rammannou a varoval ho, že Pákistán by na zničení Kahuty reagoval náletem na indické jaderné výzkumné středisko Bhabha u Bombaje.

TIP: Světové konflikty: 5 nejneklidnějších hranic světa

Pákistánci údajně tajně pohrozili odvetou také Izraeli, kdežto Washington dal Indům i Izraelcům najevo, že o jejich záměrech ví a že by v takovém případě reagoval. Kromě utajených varování došlo k záměrným „únikům“ do médií a 22. září 1984 o tomto plánu rozsáhle informovala televize ABC. Premiérka Gándhíová se začala obávat, že by kvůli náletu mohla propuknout další velká válka s Pákistánem, a celého plánu se raději vzdala. V indickém letectvu ovšem tato myšlenka stále přežívala a o akci se údajně opět diskutovalo například v letech 1986 a 1998. Indie a Pákistán sice roku 1988 podepsaly smlouvu, podle které nezaútočí na svá jaderná zařízení, bylo by však jistě velmi naivní očekávat, že vzdušné síly obou zemí úplně přestaly řešit plány operací proti tak důležitým cílům.