Granátomet AGS-17 Plamja: Nenápadná, ale účinná podpora

Granátomety patří do výzbroje armád již dlouhou dobu. Obecně se dá říci, že jde o zbraně, jež vystřelují výbušné projektily s účinkem srovnatelným s ručními granáty, avšak podstatně dále a přesněji. Mívají obvykle ráži mezi 20 a 40 mm, tedy podobnou jako malorážové kanóny, ale značně se od nich liší řešením munice a nižší úsťovou rychlostí. Každopádně se z nich nejvíce střílejí granáty tříštivo-trhavé, díky nimž jsou velmi efektivními prostředky ničení „měkkých“ a plošných cílů. Kromě lehkých ručních granátometů existují i těžší zbraně, jež jsou umístěny na lafetách a pálí automaticky. Velice známý typ tohoto druhu představuje americký Mk 19, avšak zdatnou konkurencí je mu ruský AGS-17 Plamja.

Dvě motivace vývoje

Práce na automatickém granátometu se v Sovětském svazu rozběhly ve druhé polovině 60. let, a to ze dvou důvodů. Prvním byly zprávy o vysoké účinnosti těchto zbraní, jež nasadila vojska USA ve Vietnamu, a druhým byl předpokládaný konflikt s Čínou, ve kterém se s granátomety počítalo k zastavení útoků „lidských vln“ čínských vojáků. Oficiálně vývoj typu AGS-17 (avtomatičeskij granatomjot stankovyj) začal v roce 1967 v konstrukční kanceláři OKB-16, což je dnešní zbrojovka KBP (Konstruktorskoje bjuro priborostrojenija) ve městě Tula. Vývoj prováděl tým vedený A. F. Koňarkovem a V. J. Němerovem. V roce 1968 jim byl na konstrukci nové zbraně udělen patent.

V následujícím roce vznikly první prototypy, které postoupily do vojskových zkoušek. Očekávalo se, že zbraň se bude používat pro palebnou podporu pěšáků na krátké a střední vzdálenosti a bude ničit zejména nepřátelskou pěchotu a nepancéřované cíle, mj. nákladní automobily. Vedle základní přenosné verze na trojnožce se počítalo s instalací na vozidla, plavidla či vrtulníky. Testy dopadly úspěšně, a tudíž AGS-17 oficiálně vstoupil do standardní výzbroje sovětské armády. Roku 1971 začala sériová produkce zbraně v podniku VPMZ (Vjatsko-Poljanskij mašinostrojitěľnyj zavod), známém též pod jménem „Molot“. Samotný granátomet nese průmyslový index 6G11 a v „úplné“ podobě s trojnožkou má označení 6G10. Vlastní trojnožka pak nese armádní název SAG-17, zatímco její průmyslový index zní 6T8.

Technický popis zbraně

Granátomet AGS-17 Plamja („Plamen“) je samočinná zbraň ráže 30 mm, jež pro pohon svého mechanismu používá energii zpětného rázu. Střílí z otevřeného závěru a mezi charakteristické rysy patří vroubkovaná hlaveň (v zájmu zvětšení plochy pro lepší chlazení) a hydraulické tlumiče, které jsou vzhledem ke značnému zpětnému rázu vhodné pro usnadnění obsluhy. Zbraň má na levém boku páčku pro ovládání kadence; maximální teoretická rychlost střelby činí cca 400 ran za minutu. K pravému boku je připojen bubnový zásobník se svinutým nerozpadavým pásem, jenž standardně obsahuje 29 nábojů. V základní pěchotní podobě se k ovládání zbraně používají dvě rukojeti na zadní části těla, mezi nimiž se nalézá samotná spoušť. U trojnožky SAG-17 lze sedět či klečet. Důležitou součást systému tvoří také optický zaměřovač PAG-17, připojený k levé zadní straně těla zbraně a umožňující 2,7násobné zvětšení. Největší balistický dostřel granátometu činí asi 1 700 m, ale v praxi se střílí na vzdálenosti do 1 000 m. Skutečně přesnou palbu zbraň dovoluje přibližně na 400 m, kdy se dosahuje rozptylu něco přes jedno procento, konkrétně zhruba 4,3 m. Pokud jde o munici, standardním typem je tříštivo-trhavý granát VOG-17, jehož střepiny jsou smrtící do vzdálenosti kolem sedmi metrů od místa exploze. Vznikl i zdokonalený granát VOG-17M a pro cvičné účely slouží typ VUS-17. K obsluze zbraně stačí dva muži, ale pro přenášení jsou ideální tři; první nese samotnou zbraň, druhý trojnožku a třetí střelivo. Oproti americkému typu Mk 19 je AGS-17 sice méně ničivý, ale podstatně lehčí a jednodušší.

Parametry granátometu AGS-17

Délka zbraně: 840 mm

Délka hlavně: 305 mm

Hmotnost vlastní zbraně: 18 kg

Hmotnost zásobníku: 14,5 kg

Hmotnost trojnožky: 12,1 kg

Max. kadence: 400 ran/min

Úsťová rychlost: 185 m/s

Max. dostřel: 1 700 m

Odvozené zvláštní verze

Kromě instalace na trojnožce se AGS-17 objevuje rovněž v jiných podobách, nejčastěji na vojenských vozidlech, jako jsou obrněné transportéry série BTR, bojová vozidla pěchoty řady BMP, obojživelný terénní automobil LuAZ-967 či vojenské motocykly značky Ural (poslední dvě montáže granátometu jsou oblíbené u výsadkářů a zvláštních jednotek Specnaz). Objevily se též montáže v bočních dveřích víceúčelových vrtulníků Mi-8. Již prvotní zadání vývoje granátometu ale obsahovalo i požadavek na variantu určenou speciálně pro výzbroj bitevních vrtulníků. Výsledkem této části projektu byl granátomet AG-17 Plamja-A, známý rovněž jako AP-30, podle průmyslového indexu výrobek 9A800 a v letectvu značený 213PA. Od pěchotní verze se odlišuje zkrácenou hlavní, zvýšenou úsťovou rychlostí a zvýšenou kadencí, která činí až 500 ran za minutu. Do výzbroje vstoupil v roce 1980 a nejobvyklejší aplikací je montáž v univerzálním pouzdru 9A699, které pojme navíc zásobu 300 granátů a zavěšuje se nejčastěji pod křídlo bitevního vrtulníku Mi-24. (Kromě granátometu se do pouzdra dají zamontovat též čtyřhlavňové kulomety.) 

Dále vznikla varianta AG-17M pro námořnictvo, vyznačující se odlišným chlazením hlavně a větší odolností vůči korozi. Objevuje se na některých lehkých plavidlech a někdy i na námořním bojovém vozidle pěchoty BMP-3F. Zatím poslední obměnu automatického granátometu AGS-17 představuje verze AG-17D, konstruovaná speciálně jako prvek arzenálu bojového vozidla pro palebnou podporu BMPT, jež se ale i navzdory značným očekáváním nakonec neprosadilo do řadové služby.

Nástupce a rozšíření

V polovině 90. let představila zbrojovka KBP nástupce AGS-17, a to zbraň AGS-30. Jedná se opět o automatický granátomet ráže 30 mm, ale velmi zdokonalený. Především je daleko lehčí (celý komplet včetně munice váží asi 30 kg), má i vyšší kadenci a s novým střelivem VOG-30 může pálit na vzdálenost až 2 300 m, a to s větším smrtícím účinkem. Zatím ale vzniklo jen několik stovek kusů, takže základním typem pěchotního granátometu ruské armády zůstává AGS-17. Ten se dočkal rozsáhlého nasazení v Afghánistánu, kde se osvědčil jako jedna z nejlepších zbraní proti islámským partyzánům v horách. 

Kromě služby v sovětské armádě se zbraň pochopitelně také vyvážela do spojeneckých a satelitních zemí. V současnosti najdeme AGS-17 ve výzbroji více než dvaceti států, mezi nimiž je sedm nástupnických republik někdejšího SSSR. Několik zemí vyrábí i licenční či bezlicenční kopie nebo modernizované verze granátometu; jedná se hlavně o Bulharsko (místní označení AGL-30M), Srbsko (název Zastava M93), Čínu nebo Írán. Dále je známo, že se automatické granátomety AGS-17 uplatnily i v několika lokálních konfliktech v arabském a africkém světě. Granátomety svého času získala též armáda Československa, po níž je „zdědily“ armády České i Slovenské republiky. Velkou oblibu si u nás získala instalace granátometu AGS-17 na terénní čtyřkolku značky Bombardier. Zvláštní jednotky Armády ČR tuto kombinaci úspěšně nasadily v Afghánistánu.