Generálové padlí za druhé světové války (2): Gerhard Schmidhuber

Vojenská kariéra generálmajora Gerharda Schmidhubera (1894–1944) započala již v roce 1914, když jako jednoroční dobrovolník vstoupil do saské královské armády. Do poválečného Reichswehru se ale nedostal, a tak až do roku 1934 působil v civilní sféře. Pak byl ale v hodnosti kapitána reaktivován a nastoupil k pěšímu pluku 10. Již jako major se zúčastnil polské kampaně, poté tažení na Západ a na Balkán a konečně i do Sovětského svazu. V dubnu 1942 byl povýšen na plukovníka a o několik měsíců později nastal v jeho kariéře zásadní zlom, když začal působit jako velitel školy tankových vojsk pro důstojnické čekatele.

V červenci 1943 pak Schmidhubera znovu čekala fronta – přebral totiž velení nad 304. plukem tankových granátníků. V čele této formace prošel těžkými boji u Orla a severně od Kyjeva, za které 18. října 1943 obdržel Rytířský kříž Železného kříže. Počátkem února 1944 plukovník Schmidhuber nastoupil do kursu pro divizní velitele a po jeho dokončení byl pověřen vedením slavné 7. tankové divize. V září 1944 obdržel povýšení na generálmajora a převzal velení nad 13. tankovou divizí, v jejíchž řadách získal největší renomé.

Když se 26. prosince 1944 uzavřel sovětský obkličovací kruh okolo Budapešti, nacházela se v této metropoli také Schmidhuberova divize. Tvrdé boje sice neustále zmenšovaly území ovládané Němci a maďarskými fašisty, ti ale kromě jiného pořád drželi budapešťské ghetto, v němž se tísnilo asi 70 000 Židů. Ve městě se v té době nacházel také švédský diplomat Raoul Wallenberg, který se všemožně snažil místní Židy chránit. Když se počátkem ledna 1945 dozvěděl, že jeden z hlavních organizátorů holocaustu Adolf Eichmann nařídil likvidaci budapešťského ghetta, začal okamžitě jednat.

Spojil se generálmajorem Schmidhuberem a pohrozil mu, že pokud masakru nezabrání, bude po válce souzen jako válečný zločinec. Akce byla nakonec v poslední minutě zastavena, a i když je hlavní zásluha připisována Wallenbergovi, někteří svědkové uvádějí, že Schmidhuber vydal patřičné rozkazy nikoliv pro vlastní záchranu, ale zejména jako akt humanity. Počátkem února již byla situace německých jednotek v Budapešti natolik kritická, že padlo rozhodnutí pokusit se i přes Hitlerův zákaz o průlom západním směrem.

Asi 29 000 mužů vyrazilo 11. února 1945 z určených pozic, jenže sovětské jednotky tento krok očekávaly a brzy zahájily uzavírací palbu, ve které během jediného dne zahynulo asi 12 000 vojáků. Pomyslný hrot zoufalé snahy o průlom tvořila 13. tanková divize a jednou z jejích obětí se stal i generálmajor Gerhard Schmidhuber, který padl po boku svých vojáků.