Generálmajor Otmar Kučera: Squadron leader z Juliánova

Rodákovi z brněnské městské části Juliánov jako mnoha jeho vrstevníkům učarovalo létání, a tak se v roce 1933 přihlásil do Školy pro odborný dorost letectva při Vojenském leteckém učilišti v Prostějově. Školu absolvoval o dva roky později a byl odvelen do Olomouce k 8. pozorovací letce Leteckého pluku 2. Během mobilizace a ještě několik týdnů po ní střežil jih Slovenska před pronikáním maďarských letounů, v listopadu se vrátil zpět na Hanou. Poslední let v rámci čs. předválečného letectva podnikl den před německou okupací.

Odchod z vlasti 

Demobilizovaný četař Otmar Kučera se s nově nastolenými pořádky nesmířil. Obsazenou vlast opustil v srpnu 1939 spolu s Jaroslavem Kotáskem, ale byli zadrženi a odvezeni zpět. „O další přechod hranic jsme se – tentokrát úspěšně – pokusili s Jardou Kotáskem a dalším letcem, pilotem Leteckého pluku 2, četařem Jaroslavem Dohnalem, jehož jsme přibrali s sebou, na Štědrý den roku 1939,“ vzpomínal později. Přes Řecko a Bejrůt se dostali do Marseille, kde se neprodleně hlásili u čs. armády v Agde. „Jarda Dohnal a já jsme se odebrali k letecké skupině, Jarda Kotásek k ženistům,“ uvedl později rodák z Juliánova. Nestihnul však již zasáhnout do bojů a po kapitulaci Francie se museli vydat do Anglie. Záchranu pro ně znamenala uhelná loď, jež je z Bordeaux odvezla do anglického Falmouthu.

Začátky v uniformě RAF

Po pobytu v táboře v Liverpoolu byl přijat do RAF, zaregistrován pod číslem 787 658 a poté převelen do leteckého rekreačního střediska v Bridgorth. Od října 1940 přešel Sgt (Sergeant – četař) O. Kučera k letce A 111. britské stíhací perutě dislokované postupně na skotských základnách Drem a Montrose, odkud vzlétal s úkolem bránit před Luftwaffe vzdušný prostor nad Aberdeenem. 

Dne 13. listopadu 1940 zaznamenal spolu s P/O P. J. Simpsonem a Sgt Miroslavem Mansfeldem první sestřel – do moře „poslali“ bombardér Heinkel He 111. Další úspěch Moravana, nosícího na uniformě již hodnost F/Sgt (Flight Sergeant – rotný), přišel v březnu 1941, kdy „dostal“ bombardér Junkers Ju 88; letoun mu však uznali jen jako poškozený.

Jeho dalším působištěm se stala 312. čs. stíhací peruť, s níž se koncem května 1941 přesunul na základnu Kenley u Londýna. Osmnáctého června 1941 letěla 312. peruť jako doprovod britských bombardérů mířících na cíle ve Francii a při návratu je napadly Messerschmitty Bf 109. F/Sgt Kučera střelami ze zbraní svého hurricanu zlikvidoval jednoho protivníka, protože se mu však ztratil z dohledu, na konto mu přibyl pouze pravděpodobný sestřel. O dva týdny později se dostal opět do křížku se „stodevítkami“, přičemž jednu z nich sestřelil; další pak přemohl 9. července. 

V polovině srpna 1941 se „třistadvanáctka“ přestěhovala na letiště Ayr do Skotska, kde převzala stíhačky Supermarine Spitfire. Osobního ocenění dosáhl v tomto období i O. Kučera, jenž se stal podporučíkem čs. letectva a 26. listopadu 1941 získal „commission“, tedy jmenování do nejnižší britské důstojnické hodnosti P/O. Dne 16. února 1942, kdy již 312. peruť operovala ze základny Angle, hlásil po návratu z akce další sestřel; tentokrát uspěl proti Ju 88.

Slavné chvíle u „třistatřináctky“

Po roční službě u 312. perutě převeleli O. Kučeru k 313. stíhací peruti, nacházející se tehdy na letišti Hornchurch. Předcházela jej skvělá pověst, již potvrdil hned 5. května, kdy se po startu ze základny Fairlop pustil při obraně bombardovacího svazu do souboje s obávaným protivníkem – letounem Focke-Wulf Fw 190. Střet dopadl pro českého pilota úspěšně, což popsal po přistání ve svém hlášení: „Stočil jsem doprava, potom doleva a uviděl šest Fw 190 zahajujících útok. Přiblížil jsem se k jednomu z nich zleva, provedl jsem mírnou zatáčku vpravo a vystřelil jsem krátkou dávku od 200 do 100 yardů. Útočil jsem šikmo zezadu a zleva ve výšce 18 000 stop. Vzápětí jsem uviděl, jak nepřátelskému letounu odlétla velká část jednoho křídla a vyrazil z něj nejdříve bílý a potom černý kouř.“ 

Po pouhém měsíci v novém působišti musel Kučera povinně zanechat aktivního létání, neboť měl na svém kontě více než 248 operačních hodin (jeden turnus činil 200 hodin), a až do konce roku 1942 působil jako štábní důstojník na Inspektorátu čs. letectva v Londýně. Úřednický život mu zpříjemnilo povýšení do hodnosti F/O (Flying Officer – nadporučík) a především udělení vysokého vyznamenání Distinguished Flying Cross (DFC – Záslužný letecký kříž).

Po návratu k peruti pokračoval Kučera v náročné službě, spočívající především v ochraně spojeneckých bombardérů. Na konci srpna se „třistatřináctka“ ocitla na základně Hawkinge, kde se Kučerovi dostalo významného uznání jeho schopností – byl v hodnosti F/Lt (Flight Lieutenant – kapitán) jmenován velitelem letky B 313. perutě. Dne 27. září 1943 si připsal poslední sestřel, když poté, co pozdě odpoledne odstartoval ze základny Ibsley, uspěl u francouzského pobřeží proti Fw 190. 

Na jaře 1944 přibyly čs. stíhačům nové úkoly, očekávala se spojenecká invaze do Evropy, a proto se podíleli nejen na doprovodech bombardérů, ale zapojili se i do útoků na pozemní cíle ve Francii. Otmar Kučera však musel od června 1944 po odlétání více než 215 operačních hodin opět na odpočinek.

Ke „své“ peruti, operující tehdy z letiště North Weald, se vrátil v listopadu v hodnosti S/Ldr (Squadron Leader – major) coby její velitel. Od seržantských „véček“ se vlastní pílí a schopnostmi propracoval až do této funkce! S ostatními stíhači pak pomáhal až do konce války zajišťovat bezpečnou cestu bombardérům mířícím nad Německo či okupovanou Evropu. 

První mírové dny zastihly Kučeru na letišti Manston. Jaká byla jeho celková válečná bilance? Činila 536 hodin strávených při operačních letech s osmi úspěchy v leteckých soubojích, čímž se zařadil mezi stíhací esa a obsadil 10. místo mezi čs. stíhači v období druhé světové války.

Hořký konec slibné kariéry

Otmar Kučera se velmi těšil na návrat do vlasti, stále však nepřicházelo povolení k přistání v Praze. Pro příslušníky čs. stíhacích perutí dlouho očekávaná chvíle nastala až v srpnu 1945, kdy 54 spitfirů dosedlo na ruzyňském letišti; 21. srpna si mohli letci vychutnat pochod Prahou. Tentýž den obdržel nyní již kapitán O. Kučera z rukou prezidenta Edvarda Beneše Čs. válečný kříž 1939. Radost z něho měl o to větší, že tři dny předtím jeho manželka v Londýně porodila dceru Alexandru. 

Pro úspěšného leteckého důstojníka nastala po dnech slávy všední letecká služba. S 313. perutí se přemístil do Brna, stal se vojákem z povolání a vzápětí byl určen zástupcem velitele Leteckého pluku 7 patřícího k 3. letecké divizi, jehož se stal o dva a půl roku později velitelem. 

Po převzetí moci komunisty v únoru 1948 čekaly letce ze Západu zlé časy. Mnozí z nich se rozhodli odejít opět do exilu a ti, kteří zůstali, zažili věznění, šikanování a existenční problémy. Během prosince 1948 a ledna 1949 zadržely bezpečnostní orgány v Praze a v Brně více než 20 důstojníků, bývalých příslušníků RAF. Mezi zatčenými byl i Otmar Kučera. Brněnský státní soud odsoudil některé z obžalovaných k dlouholetým trestům, O. Kučera měl však štěstí, neboť byl pro nedostatek důkazů osvobozen. Nevyhnul se ovšem vyhazovu z armády, degradaci na vojína a nesměl přijmout jinou než manuální práci. 

Zaměstnání našel u Pozemních staveb Brno v „písečňáku“ v Juliánově a už nikdy se nedostal k létání, jež tolik miloval. Těžkosti pronásledovaly O. Kučeru a jeho blízké celá 50. léta i počátkem 60. let; vystřídal různá povolání (vedoucí kuchyně, závozník, izolatér, garážmistr), měl potíže s obstaráním bytu. Až doba politického „tání“ v 60. letech umožnila jeho rehabilitaci a následné povýšení na podplukovníka.

Pozdní uznání zásluh

Po listopadu 1989 se konečně s dalšími bývalými příslušníky RAF dožil morální satisfakce. Ale čas neměl slitování, 6. června 1995 Otmar Kučera – mimo jiné držitel pěti Čs. válečných křížů 1939 a tří Čs. medailí Za chrabrost před nepřítelem – zemřel. Čestným občanem svého rodného města se stal usnesením brněnského zastupitelstva až 1. září 1998.