Erich Raeder (1): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

Erich Johann Albert Raeder pocházel z rodiny učitele a na otcovo přání se připravoval k životní dráze lékaře. Jenže dva měsíce před maturitou si přečetl knihu o cestě kolem světa a rodičům oznámil úmysl stát se námořním důstojníkem. Překvapivé rozhodnutí, protože Erich vynikal spíš v učení než ve sportu a na vlastní oči zatím viděl jen jednu válečnou loď – cvičnou plachetní brigu Musquito. Rodiče rozhodnutí mladého muže volky nevolky respektovali, a tak osmnáctiletý junák v dubnu 1894 vstoupil do námořní akademie v Kielu. Po přijímači přešel na výcvikovou paroplachetní korvetu Stosch, po dvou letech už jako poddůstojník pak na korvetu Gneisenau a v říjnu 1897 se objevil jako signální důstojník na postarší obrněné lodi Sachsen.

Cesta do války

Učitelé a instruktoři schopného mladého muže pro další kariéru vybavili stohem vynikajících hodnocení, takže když kapitán Sachsenu Hugo Plachte dostal velení obrněné lodi Deutschland a chystal se k plavbě do Číny, našel místo i pro snaživého signalistu Raedera. Jak se brzy ukázalo, nešlo o rutinní zámořskou cestu…

V dubnu 1898 vypukla americko-španělská válka a moře kolem Filipín se změnilo v bojovou zónu. Německá eskadra se pod záminkou ochrany civilistů do konfliktu pletla narušováním blokády Manily, což americký komodor George Dewey snášel hodně nelibě a nechybělo mnoho, aby mezi Německem a Spojenými státy vypukla válka.

Erich Raeder nasával zkušenosti jako houba a patrně právě u Manily dospěl k přesvědčení, že námořnictvo by se nemělo plést do politiky. Po službě v zámoří na Raedera čekala práce na souši. Sloužil jako adjutant u divize námořní pěchoty, studoval ruštinu a na konci roku 1901 nastoupil na bitevní loď Kaiser Wilhelm der Grosse jako strážní důstojník.

Následoval studijní pobyt v Rusku, pak sepsal několik odborných statí o rusko-japonské válce, sloužil i ve zpravodajském oddělení a v roce 1908 kapitánporučík Raeder nastoupil na post navigačního důstojníka na pancéřovém křižníku Yorck. Práce navigátora mu šla tak dobře, že ji dva roky vykonával i na císařské jachtě Hohenzollern, a začátek první světové války ho zastihl ve štábu eskadry bitevních křižníků kontradmirála Franze von Hippera.

Chuť boje

Štábní práce ovšem neznamenala, že by Raeder neslyšel svist granátů mířících na jeho loď. Na podzim 1914 se zúčastnil dvou nájezdů bitevních křižníků na anglické přístavy a v lednu 1915 „jeho“ křižník Seydlitz v bitvě u Dogger Banku inkasoval zásah, který zničil dvě dělové věže. O rok později v bitvě u Jutska Seydlitz přežil 21 zásahů těžkými granáty a jednoho torpéda. Raeder se ve všech střetech příkladně osvědčil, takže získal velení nového lehkého křižníku Cöln.

Měsíc před koncem války opět povýšil a stal se náčelníkem Ústředního oddělení námořnictva. Raeder ve své kanceláři setrval až do takzvaného Kappova puče v březnu 1920. Jednalo se o čtyřdenní nepokoje v berlínských ulicích organizované militaristickými kruhy s cílem svrhnout republiku a obnovit monarchii. V oněch hektických hodinách zůstal Raeder věrný vládě Výmarské republiky; nicméně z později nalezených archiválií vyplývá, že pro případ nastolení nové vlády udržoval jistý kontakt s vrchním velitelem námořnictva a jedním z předních rebelů viceadmirálem Adolfem von Trothou.

Námořník spisovatelem

Hektické události skončily Trothovým odchodem do penze, zatímco Raeder kývl na nabídku archivní práce s úkolem sepsání dvousvazkového díla o křižníkové válce ve vzdálených vodách. V prvním dílu rozebral akce a zánik německé Dálněvýchodní eskadry v roce 1914, v druhém se věnoval činnosti korzárských křižníků Emden, Karlsruhe a Königsberg. Nejspíš už v té době dospěl k základní strategické koncepci, kterou se snažil uplatňovat za druhé světové války.

Pokračování: Erich Raeder (2): Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

Jednalo se o myšlenku snažící se využít britské hospodářské závislosti na lodní dopravě. Raeder věřil, že napadání nepřátelských námořních tras jednotlivými plavidly a ponorkami po celém světě povede k britskému pronásledování osamocených korzárů, což početnější Královské námořnictvo oslabí natolik, až se Německu otevře cesta k vítězné bitvě a možná i k invazi na britské ostrovy.