Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (1)
Při pohledu na malé čluny bez ohledu na státní příslušnost se může zdát, že pro velké válečné lodě nepředstavují vážnou hrozbu. Již začátkem 20. století se ale prokázalo, že rychlý člun vybavený torpédy se může stát nesmírně nebezpečným protivníkem i pro největší bitevní lodě, což ostatně platí dosud v případě člunů nesoucích protilodní rakety. Proto se námořní síly některých zemí intenzivně věnovaly rozvoji těchto malých a poměrně nenáročných zbraní. Jiné státy ale hleděly na takové „hračky“ s okázalým nezájmem nebo pohrdáním, což jim po vypuknutí druhé světové války způsobilo nečekaně vážné problémy.
Opatrné začátky v Royal Navy
Ono pohrdání bylo charakteristické především pro britské námořnictvo, které po dlouhá staletí platilo za vládce moří. Pokládalo se za špičkovou elitu a britský důstojnický sbor se choval jako „klub gentlemanů“, pro který nebylo nic tak typické jako krásné uniformy admirálů Jeho Veličenstva. Británie vládla světovým oceánům díky velkým bitevním lodím či křižníkům, k nimž se pak (navzdory nechuti mnoha tradicionalistů) přidaly letadlové nosiče. Naproti tomu pobřežní čluny ležely zcela na okraji zájmu oceánské mocnosti, která jednoduše nechtěla ztrácet čas s malými lodičkami, jež působily takřka neškodně a vůbec nezapadaly do její námořní doktríny.
Britové sice již za Velké války omezeně nasadili rychlé čluny, jenže tyto zkušenosti i pozitivní poznatky z jiných zemí vesměs ignorovali či zlehčovali. Soukromé firmy, které v meziválečném období vyvíjely a stavěly čluny s dělovou a torpédovou výzbrojí, se tedy potýkaly s byrokratickými překážkami. Teprve v polovině 30. let se do služby podařilo zařadit menší množství člunů značky Vosper & Company, ke kterým pak přibyla plavidla firmy Fairmile Marine, avšak nadále platilo, že prioritu měly oceánské lodě. Již záhy po vypuknutí války se ale ukázalo, že se Britové katastrofálně zmýlili, protože průliv La Manche se stal „hřištěm“ pro německé rychlé čluny a minonosky, které si vybíraly krutou daň na spojeneckých konvojích.
Admirálové si teprve poté uvědomili význam rychlých člunů a začalo posilování složky nazvané Coastal Forces, která se začala sunout vzhůru také na žebříčku preferencí odvedenců. Onen okázalý nezájem se velmi dlouho neomezoval jen na velitelský sbor – i drtivá většina prostých námořníků toužila po službě na velkých oceánských plavidlech, nikoli na pobřežních „lodičkách“. Royal Navy se tak dostalo do obtížné situace, protože muselo najít posádky i pro ten druh lodí, který mnoho let označovalo za podřadný, ne-li zbytečný.
Hledání vhodných kandidátů
Navíc bylo zřejmé, že nároky kladené na příslušníky posádek MTB či MGB (Motor Torpedo, respektive Gun Boat), jak se britským torpédovým a dělovým člunům říkalo, se do značné míry lišily od požadavků na muže na zaoceánských obrech. Služba na bitevní lodi či křižníku vyžadovala zejména železnou disciplínu, aby posádka čítající stovky mužů fungovala jako velký vojenský útvar (například prapor) na pozemním bojišti. Naopak posádky rychlých člunů čítaly většinou jen něco přes 20 mužů, čímž odpovídaly zhruba četě.
Absolutní poslušnost neměla takový význam jako co největší pružnost a maximální odvaha, jež někdy hraničila až s hazardem. Ne nadarmo se říkalo, že muži na člunech jsou ze všech námořníků snad nejpodobnější pilotům stíhaček. Také velení na MTB či MGB se hodně lišilo od velení na bitevní lodi či křižníku. Logickým důsledkem toho všeho byla skutečnost, že „gentlemani“, kteří dominovali v předválečném námořnictvu, se na paluby motorových člunů zpravidla příliš nehrnuli. Naopak ti, kteří v mírových časech fungovali v záložních strukturách, se pro tyto úkoly jevili jako ideální kandidáti.
Jako sardinky
Na člunech tak od začátku působili především muži z RNR (Royal Naval Reserve), kteří v míru sloužili na obchodních či rybářských lodích, popřípadě i dobrovolníci z RNVR (Royal Naval Volunteer Reserve). Téměř všichni měli také zkušenosti s malými loděmi, pro které byl boj s bouřemi a vlnobitím v La Manche daleko obtížnější než pro veliká oceánská plavidla.
Dokončení: Duel na bouřlivých vlnách: Posádky britských a německých rychlých člunů (2)
Čluny manévrovaly ve vysokých rychlostech, které se například u typů značky Fairmile blížily 30 uzlům (56 km/h), což bylo pro mnoho mužů extrémně náročné. K tomu se navíc přidávaly také stísněné životní podmínky na plavidlech, kde bylo nutné (podobně jako na ponorkách) šetřit téměř každým centimetrem. Přesto však zájem o tuto náročnou a často velmi nebezpečnou službu postupně narůstal, na čemž měl velký podíl též fakt, že se zpravidla nestávala nudnou nebo jednotvárnou.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografiíWikipedia