Dělostřelecké improvizace v poušti: Britský Bishop proti německému Flaku 36

Meziválečná éra přinesla velký vzestup obrněných a mechanizovaných sil, ale různé země na jejich možnosti hleděly velmi odlišně. Britové sice věřili tankům a pokládali je i za nejlepší prostředek boje proti obrněncům nepřítele, značně však podcenili spolupráci různých druhů vojsk. Naopak Němci vnímali tanky především jako zbraň, která prolomí linie protivníka v nejslabším bodě a pronikne do hloubky jeho obrany, zatímco s nepřátelskými obrněnci se měla střetávat zejména německá protitanková děla. Britové záhy pochopili slabiny své koncepce a zjistili, že potřebují samohybné dělo schopné držet krok s tanky.

Výtečná pětadvacítka

Angličané dlouhodobě patřili mezi pionýry tankové techniky, jenže dospěli k velmi zkreslenému pohledu na její konstrukci a použití, protože vytvořili dvě značně nevyvážené kategorie. Výtečně pancéřované „pěchotní“ tanky byly příliš pomalé, zatímco rychlé „křižníkové“, které měly prolamovat linie nepřítele, nabízely jen nízkou odolnost. Obě kategorie navíc měly na bojišti působit samostatně.

V britské armádě prostě selhávala myšlenka spolupráce různých druhů vojsk, což platilo též o dělostřelectvu, které mělo poskytovat palebnou podporu pěchotě a sekundárně také bojovat s tanky. Paradoxní však je, že Britové již disponovali výbornou taženou dělostřeleckou zbraní, a sice proslulou „pětadvacítkou“, tedy kanonem QF 25, jehož název odkazoval na hmotnost střely (25 liber čili 11,5 kg). Formálně se jednalo o kanon, avšak jeho neobvykle velký rozsah náměru z něj fakticky dělal kanonovou houfnici, respektive jedno z prvních univerzálních polních děl v historii.

Urgentní požadavek vojáků

Právě na výtečnou „pětadvacítku“ na jaře 1941 padla volba, když britská armáda zažádala o urgentní vývoj samohybného děla, jež by mohlo zajistit mobilní palebnou podporu jejím silám v severní Africe. Úkolu se chopily závody Birmingham Railway Carriage and Wagon Company, které již v srpnu téhož roku dokončily prototyp. Jeho testy pak v listopadu 1941 vedly k objednávce stovky sériových kusů, k níž poté přibyly další.

Velkou rychlost vývoje vysvětluje oficiální jméno, jež znělo „Ordnance, QF 25-pdr Gun Mk I on Carrier, Valentine Mk I“. Krkolomné označení říkalo, že jde o instalaci 25liberního děla na pěchotním tanku Valentine Mk I. Britové tudíž zkrátka zvolili spojení osvědčené zbraně a šasi osvědčeného tanku, jenž místo původní věže dostal masivní pevnou nástavbu, v níž se nalézal kanon. Toto řešení vozidlu vyneslo přezdívku Bishop (biskup), protože výška této nástavby připomínala pokrývku hlavy církevních hodnostářů.

Problémová konstrukce

Nástavba ale navzdory svým rozměrům neskýtala osádce zrovna velké pohodlí a celkově nebyla úplně šťastně vyřešená. Montáž „pětadvacítky“ totiž výrazně omezila jednu z hlavních výhod této zbraně, a sice onen velký rozsah odměru, což se samozřejmě negativně odrazilo na dostřelu. Tažená verze se mohla zvednout do úhlu přes 45° a nabízela největší dostřel přes 12 km, zatímco lafeta ve vozidle Bishop umožňovala maximální náměr pouze 15°, takže dostřel činil pouze asi 5,9 km.

Nevyhovoval ani odměr, neboť dělo se dalo natočit jen do úhlu čtyř stupňů na každou stranu. Vozidlo mohlo vézt zásobu 32 nábojů a často tahalo i přívěs, kde se nacházela další munice. Maximální tloušťka pancéřování korby činila 60 mm, stěny oné masivní nástavby byly vyrobeny z pancéřových plechů o síle mezi 13 a 51 mm, takže ochrana osádky tehdy představovala nadprůměr. To koneckonců odpovídalo tomu, že „biskup“ užíval šasi velmi dobře pancéřovaného „pěchotního“ tanku.

Premiéra v Africe

Za to se ale muselo logicky platit nízkou rychlostí, která dosahovala pouze 24 km/h. Za jiných okolností by to dost možná k podpoře pěchoty stačilo, ale obrovské vzdálenosti na severoafrickém bojišti znamenaly často nutnost rychlých přesunů, pro které se tedy bishop příliš nehodil. Jeho velké rozměry komplikovaly maskování a vadil i omezený dojezd, kvůli němuž stroj potřeboval dobré logistické zajištění.

TIP: Samohybné dělo Sexton: Spolehlivý kostelník

Poprvé zasáhl do boje na podzim 1943, a to téměř výlučně jako dělostřelecká podpůrná zbraň, jelikož 25liberní kanon už se tehdy proti tankům užíval jen omezeně; Britové již totiž zaváděli nový 17liberní protitankový kanon. Bishop pokračoval ve službě a účastnil se i bojů v Itálii, ačkoliv britská armáda už provozovala paralelně další a vhodněji řešené typy samohybných děl, jež také obdržely „církevní“ jména, a to kanadský Sexton s 25liberním dělem na podvozku tanku Ram a vynikající americký M7 Priest se 105mm houfnicí.

Dokončení v neděli 2. října