Dawson City: Návrat do časů zlaté horečky

Sedíme namačkáni na předním sedadle naloženého trucku. Konečně silný déšť ustal a my se rozlehlými lesy Yukonu blížíme k věhlasnému městečku Dawson City. Náš řidič Doug, který se nad námi v dešti slitoval, jede do Dawsonu těžit zlato. Podobně jako na přelomu 19. a 20. století tisíce dobrodruhů, kteří tam za stejným cílem mířili z celého světa. Ovšem s tím rozdílem, že Doug si veze zadek v pohodlí svého obřího auta a nejede rýžovat zlato sám pro sebe. Bude ho zaměstnávat těžařská společnost. Břehy řek a potoků kolem Dawsonu jsou už tak vytěžené, že aby se práce vyplatila, je zapotřebí těžké techniky.

Ze zlata, které najde, si však Doug nenechá ani smítko. To mu ale nevadí. „Platí hodně slušně. Je to práce jako každá jiná. Někdy docela dřina, ale jinak vlastně všechnu práci odvede gravitace.“

Základní princip rýžování je ovšem pořád stejně jednoduchý jako za starých časů – lehčí částice se odplaví a těžké zlato zůstane. „Po třech dnech vytáhneme koberce se zlatým prachem. V průměru každá várka hodí 24 uncí zlata. Za jednu unci se platí přes 1300 dolarů!“ Začínám rozumět, že se Dougovi vyplatí jezdit sem každé léto ze střední Alberty, kde bydlí.

Na jedné z fotografií pózuje Doug s obrovskými mamutími kly. „Mamutí kly vytahujeme skoro každý den a je jenom otázkou času, kdy narazíme na nějakou kostru člověka. Nepohřbených mrtvol kolem Dawsonu muselo být za časů zlaté horečky nepočítaně.“

Silnice dlouho lemuje proslulou řeku Klondike. Voda je panensky čistá, obklopená divokou přírodou. Když se ale blížíme k městu,  na jejích březích vyrostou ohromné haldy oblázků a kamenné drtě. Někde jsou vysoké i desítky metrů. „To všechno je dno Klondiku – mnohokrát přebrané a otočené.“ vysvětluje Doug „Technologie těžby zlata se od přelomu 19. a 20. století několikrát zdokonalily, a tak se vyplatilo znovu prosívat přebrané dno a břehy zlatonosného Klondiku.“

Zlato na Bonanza creeku

V srpnu 1896 lovil Američan George Carmack se svou indiánskou manželkou Kate a švagry Keishem (Skookum Jim Mason) a Káa Gooxem (Tagish Charlie) lososy na řece Klondike. A právě zde se setkali s Robertem Hendersonem, zkušeným prospektorem, který hledal zlato po celém světě již 25 let. Od Hendersona se dozvěděli, že v okolí řeky Klondike by měla existovat naleziště zlata. Dále se ovšem Carmack s Hendersonem nebavil, protože ho popudil jeho rasistický postoj k indiánům.
Carmackova skupinka se poté přesunula o několik kilometrů dál proti proudu řeky, k Rabbit Creeku – Králičímu potoku, kde kromě rybolovu zkoušeli zároveň hledat zlato. 17. srpna 1896 se jim to skutečně podařilo. Naleziště bylo mnohem větší, než všechna ostatní, dosud na Yukonu objevená. Rabbit Creek byl přejmenován na Bonanza Creek (Zlatonosný potok).

Dodnes existují dohady, kdo ze skupiny vlastně zlato objevil. Oficiálně byl objev připsán Carmackovi. Byl to on, kdo podal žádost o registraci zlatonosné parcely. Stalo se tak po dohodě se společníky, požadavkům indiánů by totiž nemuselo být vyhověno. Tehdejší kanadské zákony umožňovaly každému zaregistrovat pouze jednu parcelu o výměru 152 × 305 metrů. Výjimkou byl objevitel zlata, jenž mohl zabrat parcely dvě. Carmack přirozeně zaregistroval parcely i pro svou manželku a dva švagry. Tento zábor jim nakonec vynesl zlato za 450 tisíc dolarů. Poté co pozemek prodali, našlo se zlato za dalších 200 tisíc dolarů.

Založení Dawson City 

Zpráva o objevu zlata se rychle rozšířila mezi zlatokopeckými tábory v údolí řeky Yukon. Zanedlouho byly pozemky v okolí Bonanzy plné lidí, kteří předtím zkoušeli štěstí jinde podél řeky Yukon. Henderson se však o nálezu dozvěděl až ve chvíli, kdy byly všechny lukrativní parcely zabrány.

Dobrodruh a obchodník Joseph Francis Ladue, který na severu kolem řeky Yukon už žil patnáct let a dříve se taktéž snažil zbohatnout hledáním zlata, okamžitě po Carmackově objevu pochopil, že na očekávané zlaté horečce se dá vydělat i jinak než rýžováním.

Uběhlo pouhých pět dní od objevu zlata na Bonanze a Ladue stál na soutoku řek Klondike a Yukon, kde si vytyčil pozemek o velikosti 64 hektarů a šel ho zaregistrovat na úřady do Fort Constantine. Po návratu začal okamžitě stavět sklad a srub na bydlení, který zároveň sloužil jako hostinec. Postupně přibývalo domů a srubů, jenž si zde stavěli nově přicházející zlatokopové a rodilo se nové město. Ladue ho pojmenoval Dawson – na počest kanadského geologa George M. Dawsona, jenž mapoval údolí řeky Yukon. O rok později se Dawson stal hlavním městem nově vzniklého kanadského teritoria Yukon.  

Epidemie zlaté horečky

Díky tehdejší odlehlosti a nedostupnosti řeky Klondike se zpráva o objevu ohromného naleziště zlata dostala do civilizovaného světa s několikaměsíčním zpožděním. Spojenými státy v té době otřásala vážná ekonomická krize a prudce stoupala nezaměstnanost. Není divu, že tato zpráva vyvolala doslova vlnu šílenství mezi lidmi, kteří upadali do veliké bídy. Ovšem nebyli to zdaleka jen chudáci nebo blázniví dobrodruzi, kdo byl magicky přitahován vidinou snadného zbohatnutí na neznámém severu. Počínaje 14. únorem 1897 se začínaly americké přístavy Seattle a San Francisco plnit prvními zlatokopy a dobrodruhy. Když o pár dní později dorazil do San Francisca první parník plný zlata, rozkřikla se zpráva do celého světa. Záhy vypukla celosvětová zlatá horečka.

Existovaly tři cesty do nově vzniklého Dawsonu. První přes těžko prostupné kanadské vnitrozemí, druhá parníkem do aljašského městečka Nome nedaleko od ústí řeky Yukon a potom tisíce kilometrů proti proudu. Třetí a zároveň zdánlivě nejsnazší cesta byla využívána nejvíce. Z amerických přístavů Seattle nebo San Francisco lidé pluli velkými parníky do městečka Skagway či Dyea na jihovýchodě Aljašky. Odtud museli podniknout velmi náročný pochod přes Chilkoot Pass – ostré, vysoké horské sedlo na hranici s Kanadou, sestoupit k jezeru Bennet, zde si postavit plavidlo a vlastními silami splout přes tisíc kilometrů po řece Yukon.

Strastiplnou pouť přes Chilkootský průsmyk k Bennetovu jezeru však musel každý absolvovat minimálně dvacetkrát či třicetkrát tam a zpět, protože kanadská policie na hranicích pečlivě kontrolovala, zda má každý s sebou minimálně jednu tunu jídla, aby měli lidé naději, že v Dawsonu přežijí tuhou zimu. Kanadské úřady tak chtěly zabránit hladomoru a také kriminalitě, která v aljašských městech nabývala povážlivých rozměrů.

Ve Skagway například působil nechvalně proslulý podvodník Soapy Smith, který ovládal podsvětí, policii i vládní úřady a se svou bandou okrádal procházející zlatokopy. Zároveň se kanadské úřady obávaly možnosti, že by se Američané v ozbrojeném konfliktu mohli pokusit zmocnit Yukonu.

Komu se podařilo přejít obávaný Chilkoot Pass, postavit vor na Bennetově jezeře, překonat obávané peřeje White Horse (bílý kůň) a Five Fingers (pět prstů) a doplavit se po Yukonu až k soutoku s Klondike River, toho přivítalo vzkvétající město, jehož populace v roce 1898 čítala už šedesát tisíc  obyvatel. Dawson se stal největším městem na sever od San Francisca a na západ od Winnipegu. Kanadská policie dohlížela na pořádek, bojovala proti ozbrojeným konfliktům a kriminalitě, ale zároveň tolerovala hráčství a prostituci. Dawson se tak krátce po svém zrodu stal proslulým městem hříchu. Nebyli to jen zlatokopové, kdo sem mířili, ale také nejrůznější obchodníci, podvodníčci i prostitutky. Většina příchozích neudělala žádné zábory, jen vydělávala na službách zlatokopům. Český dobrodruh a polárník Jan Eskymo Welzl napsal, že kdo se dal na rýžování zlata, většinou prohloupil. „Norští a italští rybáři, kteří chytali táhnoucí lososy, vydělali mnohonásobně víc než i průměrně úspěšní zlatokopové.“

Úpadek Dawson City

Dawson City bylo v době zlaté horečky městem, kde se točily peníze. Obchodník Ladue prodával pozemky za 200 dolarů za čtvereční stopu (0,09 m²). Noc v jeho hotelu vyšla na padesát dolarů, jedno vejce prodával za  dolar. Tanečnice v kabaretu si za večer přišly na sto dolarů. Dawson byl ráj pro podnikatele a obchodníky. Ovšem jen do doby, kdy lukrativní parcely na Bonanze byly zabrány a na nově příchozí už nic nezbývalo. Zlato přestalo vydělávat a zlaté šílenství začalo opadat. Bylo to pouhé dva roky po objevení naleziště na Bonanze, roku 1898. Na jaře 1899 se navíc objevila zpráva o bohatých nalezištích na Aljašce, a tak se většina zlatokopů začala přemisťovat dál na západ. V roce 1902, kdy bylo Dawson City konečně uznáno za právoplatné město už byla jeho populace nižší než 5000 obyvatel. Za několik dalších let počet obyvatel ještě pětkrát klesl.

O deset let později začala v Dawson City druhá vlna zlaté horečky. Tentokrát ovšem masy zlatokopů s miskami vystřídala nová těžká technika. Obří rypadla byla schopna pracovat po celý rok – i v tuhé zimě. U obávaných peřejí White Horse, vyrostla osada Canyon City. Mezi Canyon City a Dawsonem začaly jezdit velké kolesové parníky přepravující lidi i náklad.

Skagway a Canyon City v té době už spojovala železnice, která měla usnadnit prospektorům cestu do Dawsonu. Byla však dostavěna až v roce 1901, kdy už zlatá horečka začala upadat. Nicméně Canyon City postupně vzkvétalo a poté, co kolem něj za druhé světové války americká armáda vybudovala silnici Alaska Highway, přebralo město v roce 1952 od Dawsonu statut hlavního města Yukonu. Ovšem už pod staronovým názvem Whitehorse.

Kde se čas zastavil

Vjíždíme do městečka, kde se zastavil čas. „Dawson je dnes město hipíků a podivínů,“ praví Doug „Uvidíte tady plno stárnoucích chlapíků jako jsem já a nejrůznějších dobrodruhy. Jeden hippie tady žije už dvacet let v jeskyni.“ 

Z Dawsonu čiší ozvěny jeho slavné historie. Je vkusně zrenovovaný v duchu doby, kdy tady řádila zlatá horečka a kdy tu bylo daleko více rušno než dnes. Všechny domy jsou tu samozřejmě ze dřeva. Ulice nejsou dlážděné asfaltem, ale prachem a blátem. Když kráčíte po skřípajícím zápraží z dřevěných prken kolem saloonu, skoro čekáte, kdy se rozletí vrátka a na ulici vypadne opilý zlatokop.

V Americe jsme projížděli několika městy, které si hrály na dobu z westernů. Šla z nich však cítit silná pachuť kýče a komerčně cílené vyumělkovanosti. V Dawson City samozřejmě narazíte i na turisty v karavanech, kteří přijeli pořídit pár fotek, dát si dobrou večeři a pak pokračují dál. Ale z místních obyvatel je pořád cítit duch dobrodružství a severská drsnost. Žije jich tu dnes zhruba 1 400, ovšem turistů sem každým rokem zavítá přes šedesát tisíc. Dawson City není přetvářka. Takhle to tady jednoduše chodí už více než jedno století. Století naděje, potu a slz.