Chinguetti pohlcuje Sahara: Přesto vesnice svůj boj o přežití nevzdává

Saharskou pláň Adrar v dnešní Mauritánii osídlili lidé už před tisíci lety, jak dokládají mnohé archeologické nálezy. Cestu do Chinguetti, někdejšího obchodního centra regionu, tak lemují například skály v průsmyku Amoghar zdobené pravěkými kresbami žiraf, krav a lidí. Pozadí starobylých „pláten“ připomíná zelenou krajinu, což odpovídá předpokladům vědců, že se v místě kdysi rozkládala úrodná savana. Dnes z ní ovšem zůstala jen nemilosrdná poušť.  

Srdce karavan 

Vznik Chinguetti se datuje do roku 777, ale jeho mohutný rozkvět nastal až ve 13. století, kdy představovalo významný bod na cestách obchodníků, poutníků i vojáků křižujících Saharu. Podle legendy tam bylo možné na libovolnou dobu „ubytovat“ až 30 tisíc velbloudů. I díky tomu se vesnice časem rozrostla na jednu z největších zastávek karavan v oblasti a zároveň se proměnila v centrum učenců tehdejšího arabského světa. V 17. století již Chinguetti kontrolovalo obchod se solí po celé Sahaře a stalo se i povinným zastavením na pouti do Mekky. 

Právě poslední zmíněná skutečnost zapříčinila, že v místě vzniklo hned několik ceněných knihoven. Řada poutníků, islámských myslitelů a intelektuálů totiž ve vesnici zanechávala své svazky. A jelikož bylo třeba se o ně časem starat, katalogizovat je a zpřístupňovat dalším milovníkům moudrosti, rozhodly se mnohé rodiny vzít daný úkol na sebe a založily si v domě malé knihovny. Tyto bibliotéky shromažďující vědění tehdejšího světa lákaly další učence ze všech koutů islámské říše – a děje se tak svým způsobem dodnes, i když v podstatně menší míře. 

Mezi knihami a rukopisy

Jedna z knihoven, Habott, ukrývá na 1 300 svazků. Zmíněný název nese již přes sto let, kdy ji veřejnosti zpřístupnil místní osadník Sidi Ould Mohamed Habott. Tehdy se ještě v Chinguetti nacházelo kolem třiceti biblioték, většina však časem zanikla a dnes jich zůstalo pět.    

Prohlídku zajišťuje knihovník, který v útrobách svého království strávil celý život a pro nějž starost o knihy znamená poslání. Mluví „jen“ francouzsky a arabsky, stejně jako lidé téměř v celém regionu. I s těmi několika anglickými slovy, jež zná, se však pokouší o výklad. Nejprve ukazuje nejstarší tištěnou knihu, kterou vlastní. Než ji uchopí, navléká si rukavice, pak ji přenese na pultík a velice opatrně otevře. Svazek ze 13. století obsahuje náboženské texty. 

Většina uložených spisů se zabývá výkladem Koránu, nicméně některé zahrnují také pojednání o astronomii, právu a matematice. Nejstarší tamní rukopis, vyhotovený na papíře dovezeném z Číny, pochází dokonce již z 11. století.   

Vůně inkoustu a kůže 

Knihovnu tvoří jediná obrovská místnost v domě z pálených cihel. Okolo stěn stojí skříně plné starobylých svitků, přičemž ty nejcennější chrání skleněné vitríny. Tamní mikroklima se ovšem nijak nereguluje, takže horký pouštní vzduch, prach a písek knihy pomalu ničí. Přesto majitelé o převozu památek do muzeí neuvažují: Jsou pro ně, stejně jako pro celé Chinguetti, příliš cenné.

Navzdory nevhodným podmínkám zůstávají svazky v relativně dobrém stavu a nad kaligrafiemi i ornamenty zdobícími vazby a listy se tají dech. Vůně papíru, inkoustu a kůže se „propila“ snad i do stěn budovy. A přestože zlaté časy těchto pokladů dávno minuly, dodnes na místo občas zavítají muslimští učenci, aby v prastarých spisech hledali boží pravdu a návod, jak správně žít. 

V písečném sevření  

Chinguetti, stejně jako mnoho dalších sídel v regionu, ohrožuje stále se rozšiřující Sahara a není neobvyklé vidět napůl zasypané domy. Tak jako našinec na Vysočině v zimě odhazuje sníh, v arabské vesnici je třeba si prohrnout cestu pískem. Rozdíl spočívá v tom, že sníh roztaje, zatímco písek zůstává a nic ho nezastaví.      

Uvnitř kasby – pevnosti, jež kdysi chránila celé sídlo – se nachází i jeden z národních symbolů země, tzv. Velká páteční mešita z 13.–14. století. Právě díky ní se obec stala údajně sedmým nejposvátnějším místem islámu, i když kromě učenců ze západní Afriky zmíněné tvrzení nikdo neuznává. Chinguetti přesto po staletí tvořilo alternativu pro věřící, kteří se nemohli vydat až do vzdálené Mekky, a cesta do vesnice dodnes představuje variantu svaté muslimské pouti hadždž.    

Posvátnost lemovaná cetkami 

Ke svatostánku se jde úzkými uličkami, z nichž je vidět do malých dvorků. Hodně domů zůstalo opuštěných a mnohé další zdobí nápisy jako „library“ nebo „souvenirs“. Před některými se v prachu válejí různé cetky pro turisty a o kousek dál završují neutěšený pohled poházené odpadky. Místní ženy se pokoušejí návštěvníkům za každou cenu něco prodat, a když nepochodí, neskrývají zklamání. Naléhavost, či dokonce agresivita jejich projevu vypovídá mnohé o tom, jak těžké je se v této zemi uživit. 

Mešitu obklopuje mohutná hradba, ve dvou místech průchozí dřevěnými dveřmi. Přibité upozornění ovšem jasně říká, že nemuslimové dovnitř nesmějí. Ostatně podobná nařízení se týkají většiny svatostánků po celé zemi, a například v Maroku tyto zákazy dokonce upravuje zákon. Procházející muž se sice na naši turistickou skupinku nejdřív usmívá, ale když mu dojde, že bychom se rádi podívali dovnitř, jen zavrtí hlavou, vklouzne do zakázaného prostoru a začne se modlit. Nezbývá než nařízení respektovat. 

Na druhou stranu 

Dostat se do Mauritánie není tak obtížné, jak by se mohlo zdát: Můžete přicestovat buď z jihu ze Senegalu, nebo ze severu z Maroka. Druhá možnost skýtá i určité romantické kouzlo, jelikož je třeba překročit území Západní Sahary a projít přes jeden z nejdelších plotů na planetě. Vznikl, aby oddělil Marokem okupovanou Západní Saharu od území ovládaných Frontou Polisario a Mauritánií. Dnes sice konflikt zůstává zamrzlý, ale minová pole nikdo nevyklidil. 

K hranici se dostanete ze severu autobusem či taxíkem, načež začíná byrokratický proces. Na marocké straně se pohraničníci hlavně zajímají, zda nejste novináři nebo nevezete hašiš. S patřičným povolením pak ostře střeženou, zaminovanou a plotem vymezenou linii zdoláte za pár minut. Spolu s územím Maroka ovšem končí také silnice, a před vámi se tak otevře jen písčitá pláň. Taxíky i kamiony se pohybují po vyježděných nezpevněných cestách a snaží se nezapadnout. Přesto všude kolem trčí z písku vraky aut. 

Pořádek musí být

Na mauritánské straně se výstupní formality odehrávají podle přesného byrokratického řádu. Vízum stojí 35 eur, žádné úplatky nejsou nutné. Úředníci mluví velice dobře francouzsky a zvládají rovněž angličtinu. Proces zahrnuje pořízení malé fotografie, sejmutí otisků a zapsání několika detailů o cestovateli. Policisté vykonávají svou práci velmi poctivě, přičemž volají i na místo, kde má návštěvník strávit první noc v zemi.  

Všude vládne pořádek, a dokonce i „veksláci“ nabízejí celkem férový směnný kurz, takže jim v práci nikdo nebrání. Hranice mezi Marokem a Mauritánií může budit dojem nepřátelského a divokého místa, opak je však pravdou: Na africké poměry tam všechno funguje, jak má, a přesun mezi oběma zeměmi tak vlastně představuje zajímavou procházku pouští.