Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (4)

Přes veškerý nátlak se Hácha na audienci u Hitlera v březnu 1939 zprvu nechtěl vzdát a hrál o čas – několik hodin odmítal podepsat deklaraci, že „československý prezident (…) klade osud českého národa a země do rukou Vůdce německé říše“. Nervozita nacistických lídrů stoupala – zdráhali se vyslat vojska do suverénního státu bez formálního (byť vynuceného) souhlasu jeho představitelů.

Vynucený souhlas

Zoufalý prezident Hácha ve snaze zabránit krveprolití nakonec souhlasil, že se jeho země vzdá suverenity a odevzdá výzbroj. Ve 4.00 byla podepsána „dohoda“ a Keitel mohl vydat rozkaz k vojenské okupaci, kterou Wehrmacht o dvě hodiny později skutečně zahájil. Třetí říše tedy mnichovskou dohodu respektovala pouhých 166 dnů.

V Československu ve 4.30 zaznělo z rozhlasu nařízení hlavního štábu, které informovalo posádková velitelství, že během 90 minut německé ozbrojené síly zahájí obsazování republiky a že jakýkoliv pokus o odpor bude se vší brutalitou potlačen. Následovala výzva obyvatelstvu vyžadující bezpodmínečné zachování pořádku a klidu.

Pochod k městům a letištím

V uvedený čas dal Fritschův nástupce generál Walter von Brauchitsch pokyn k zahájení invaze a do pohybu se dalo šestnáct divizí. Konkrétně se jednalo o čtyři divize tankové (2., 3., 4. a 5.), tři lehké (2., 3., 4.), dvě divize motorizované pěchoty (2. a 29.) a sedm svazků infanterie (4., 10., 24., 28., 44., 45. a 46.). Asistovaly též samostatné pluky Waffen-SS. Tyto síly byly rozčleněny do dvou armádních skupin – té s pořadovým číslem tři velel z Drážďan generál Johannes Blaskowitz, z Vídně řídil postup 5. armádní skupiny generál Wilhelm List.

Pěší i obrněné oddíly se do nitra nešťastné republiky valily zejména od severu a jihu. Jen k samotné metropoli spěchal Wehrmacht hned z pěti směrů. Z dalších velkých měst se Němci zaměřili na co nejrychlejší obsazení Brna, Plzně, Českých Budějovic, Olomouce, Hradce Králové a Mladé Boleslavi. Na celém území Čech a Moravy panovalo 15. března extrémně nepříznivé počasí a teploty se pohybovaly kolem nuly. Postup okupantům komplikovala zima a oblačnost – kupříkladu síly mířící k metropoli od severu a západu čelily husté chumelenici a na některých místech musel Wehrmacht uvolňovat kolonám cestu frézami.

Vlevo, nebo vpravo?

Německé kolony nešokovaly 15. března 1939 obyvatelstvo jen svou samotnou přítomností, ale i faktem, že se pohybovaly po pravé straně silnic. Z pohledu českých řidičů a dopravních předpisů tak jely v protisměru a jen shodou okolností nedošlo k závažnějším dopravním nehodám. Vojenský správce generál Blaskowitz na tuto situaci zareagoval už o dva dny později výnosem, jenž s okamžitou platností zavedl jízdu vpravo v celé zemi s výjimkou Prahy, která dostala devítidenní odklad.

TIP: Vpravo, nebo vlevo? Kdo jezdí po špatné straně silnice?

Čechy a Moravu zaplavily dvojjazyčné cedule: „Rechts fahren! Links überholen“ neboli „Jeďte vpravo, předjeďte vlevo“. Mnoho pamětníků po letech vzpomínalo, že „jízdu vpravo zavedl Hitler“. Netušili však, že okupanti tímto krokem předběhli čs. politiky jen asi o šest týdnů. Vláda premiéra Rudolfa Berana totiž už na podzim 1938 rozhodla, že vpravo se bude jezdit od 1. května 1939. Československo totiž v Evropě patřilo k posledním státům, kde šoféři užívali levou polovinu vozovky – byť se Praha ke změně zavázala již roku 1931. Z těchto důvodů zůstala jízda vpravo zachována i po osvobození Československa roku 1945. 

Dokončení: Cesta do područí: Německá okupace českých zemí v březnu 1939 (5)