Českoskovenské polní opevnění: Ježci, ostnaté dráty a zákopy

Zátarasy a zákopy sloužily k obrannému boji a jejich cílem bylo zvýšit obrannou hodnotu vojáka a také chráněného bodu. Toto jejich poslání ještě umocňovala přehradová palba, která byla vedena z boku objektu s cílem zamezit zablokovat nepříteli průchod mezi bunkry. Zátarasy samotné měly dvě funkce – zastavení postupu a nasměrování útočících vojsk do určitého směru a vedle toho také hlavně zpomalení jejich postupu.

V prvním případě se mělo využít obtížnosti překážky k tomu, aby došlo ke vmanévrování útočníků do prostoru, který je postřelován z těžkých zbraní nebo bráněn jinými efektivními prostředky. Druhá funkce, tedy zpomalení útočníka, byla neméně důležitá. Protivníkovi, který hodlal projít přes překážku za každou cenu, se tak měl zpomalit postup.

Ochranné postřelování

Základní myšlenkou obrany systému zejména lehkého opevnění bylo vytvoření přehradové palby mezi objekty, kterou by musely jednotky nepřítele projít. Nezbytným předpokladem pro funkčnost překážky bylo její postřelování vlastními zbraněmi či dělostřelectvem, jinak by se protivník přes ni mohl poměrně snadno dostat pomocí ženijních jednotek nebo jen silami své pěchoty.

V případě těžkého i lehkého opevnění se zátarasů užívalo primárně ke zpomalení postupu a to to z důvodu zvýšení efektivity přehradové palby. Zátarasy byly naplánovány tak, aby se daly postřelovat z kulometů jednotlivých bunkrů. Taktika předpokládala, že protivník dorazí k překážce a v tom okamžiku se stane cílem palby zbraní z bunkrů. Její překonávání je vždy samo o sobě kritickým okamžikem; pokud je však zátaras ještě postřelován, předpokládají se u útočníka těžké ztráty.

Zadrátovaná hranice

Základní taktický typ překážek představovaly drátěné zátarasy. Základní konstrukci tvořily dřevěné sloupky a kolíky nebo speciální zakroucené držáky vyráběné z železné tyčoviny, jimž se díky jejich charakteristickému tvaru říkalo prasečí ocásky. Tyto prvky pak vzájemně spojoval ostnatý drát nebo i pomocné vypínací dráty do souvislé překážky. V dobových armádních příručkách pro vojáky nalezneme návod jak postavit jednořadý i víceřadý zátaras.

Vnitřní konstrukce zajišťovala, že tato překážka bude dosahovat minimálně výše pasu a bude natolik stabilní, aby ji nepřátelská pěchota nemohla sešlapat na zem a následně překonat. Vypnutí drátů muselo být akorát: překážka měla být stabilní, aby se při intenzivnějším náporu nezbořila a zároveň volnější, protože příliš pevně vypnuté dráty by umožňovaly její přelezení. Při mobilizaci v roce 1938 se tyto překážky budovaly jak z prasečích ocásků s betonovou patkou, které se na místo překážky přivážely hotové, tak z dřevěných kůlů, jež se získávaly na místě. Některé zátarasy budovaly stavební firmy a jiné přímo vojáci.

Tanky neprojedou!

Československá armáda předpokládala, že Německo hodlá využít při útoku svou obrněnou techniku, pro kterou přeci jen drátěný zátaras nepředstavoval nijak zvlášť velký problém. Proto se na čs. straně přistoupilo k budování několika typů protitankových překážek. Mezi nejznámější patří bezesporu „ježek“. Tento zátaras tvořilo několik silných ocelových profilů ve tvaru L, které byly snýtovány nebo později i sešroubovány. Z jednotlivých „ježků“ se vytvářela jednořadá nebo také dvouřadá překážka.

Klíčovou skutečností bylo, že jednotlivé ježky byly pospojovány dráty a vytvářely tak těžko odstranitelný zátaras. Další typ protitankové překážky představovala betonová linie s trčícími profily. Pěšák by mezi nimi projít mohl, vozidlo však nikoli. Při pokusu o průlom by zde pomohly jen vhodně umístěné nálože. Jednalo se o velmi účinnou a ve své době v podstatě pro motorizované jednotky nepřekročitelnou překážku. Jelikož se ale jednalo o nejdražší zátaras, stál v roce 1938 na omezeném počtu míst.

Třetím druhem překážky, který se budoval nejčastěji poblíž těžkého opevnění, byl protitankový příkop. Ten mohl být buď jednoduchý (pouze vykopaný do země), nebo s vybetonovanou stěnou. Princip protitankového příkopu je následující: směrem k protivníkovi je sklon výkopu pozvolný a mírný, ale směrem do vnitrozemí jej zakončuje kolmá stěna, jejíž výška odpovídá minimálně horní hraně pásů na přední straně protivníkova tanku.

Jelikož tehdejší tanky byly poměrně malé, daly se pomocí vykopaného příkopu snadno zastavit. Tank by totiž sjel po nájezdu dolů a kolmou stěnu (vyšší než jeho pásy) by již nepřekonal. Většinu překážek na české straně Němci za války odstranili, a buď využili jinde (jako např. „ježky“ na Atlantickém valu v Normandii), nebo je roztavili v hutích. Některé kusy sice přečkaly do dnešních dnů, jedná se však o nepatrný zlomek.

Zakopaná armáda

Obranou hodnotu vojáka v poli zásadně zvyšují zákopy. Ne nadarmo se říká, že voják buď běží, nebo leží, a když leží, tak se zakopává. Zákop mu poskytuje ochranu jak před střelami, tak před střepinami granátů. Zatímco ve volném terénu je pěchota poměrně hodně zranitelná, v zákopech má několikanásobně větší šanci na přežití. V roce 1938 se používalo zákopů také, jelikož na mnoha místech lehké či těžké opevnění vůbec neexistovalo, nebo nebylo dokončeno doté míry, jež neumožňovala jeho bojové využití.

Oblastí, kde se nejvíce spoléhalo na polní opevnění v podobě zákopů, byly především Jižní Čechy. Tam také měl směřovat jeden z hlavních útoků německých sil; právě zde se totiž opevnění nacházelo v nejnižším stupni rozestavěnosti. Zákopy se však používaly i tam, kde již lehké opevnění stálo. Mobilizované útvary čs. pěchoty, které odešly na hranice, nemohly být samozřejmě umístěny do bunkrů všechny. Proto je nasnadě, že si tyto jednotky budovaly polní opevnění, které doplňovalo a posilovalo pevnostní systém.

V polním opevnění pěších pluků bychom za mobilizace také nalezli protitankové kanóny. Pro tato děla byly dokonce vyvzorovány speciální bunkry lehkého opevnění, ale do roku 1938 jich vzniklo jen pár. Drtivou většinu těchto zbraní tak vojáci museli umístit mimo pevnosti. Systém polního opevnění byl velmi propracovaný. Obsahoval nejen různé typy zákopů pro pěchotu, ale také pro těžké kulomety pro přímou palbu, pro palbu proti letadlům, štábní a zdravotnické úkryty atd.

Kromě toho se kopaly také zákopy spojovací, které měly umožnit za bojové situace hlavně zásobování bunkrů střelivem, dále pak předávání zpráv pomocí spojek, evakuaci raněných a případně také ústup. Spojovaly totiž jednotlivé bunkry a umožňovaly krytý přesun do týlu. V roce 1938 většinu polních opevnění kopali vlastnoručně sami vojáci.

Kde později nedošlo k významnější stavební nebo lesnické činnosti spojené s úpravou terénu, tam jsou zákopy dodnes patrné. Zahrnutí zákopů na mnoha místech totiž neproběhlo kvůli rychlé ztrátě území, které bylo postoupeno Německu, a naše armáda se z něj musela chvatně stáhnout. Část zákopů – jak spojovacích, tak také obranných, se dodnes dochovala mimo jiné i na jižní Moravě na Břeclavsku v oblasti Poštorná – Boří les.