Britská Home Guard: Civilisté proti invazi

Před rokem 1939 nebyli Britové na válku plně připraveni a věřili, že mnichovská dohoda jim zajistí mír. Kdyby Němci napadli ostrovy hned po porážce Francie, měli by s nimi zřejmě snadnou práci. Ani na partyzánskou válku nebyli Angličané připraveni. V Británii neexistovaly početné specializované civilní formace určené k podpoře armády a předběžnému vojenskému výcviku mládeže. Navíc země neměla v meziválečném období zavedenou prezenční službu, takže disponovala pouze omezeným počtem použitelných vojáků v záloze. Jednalo se o veterány první světové války, ale nejmladším z nich táhlo na čtyřicet.

Vznik Domácí gardy

Na druhé straně však porážka Polska a poté i Francie vedla k tomu, že se politické elitě podařilo doslova mobilizovat národ. V krátké době došlo k oživení osvědčené formace, z níž nejstarší tvořil Sbor královských leteckých pozorovatelů – Royal Observer Corps (RAC). Zároveň probíhalo živelné vytváření jednotek z ozbrojených civilistů, především v jižních hrabstvích. Prvním významným testem občanského odhodlání se stala operace Dynamo.

S pomocí několika stovek malých a středních civilních plavidel se podařilo zachránit velkou část britských expedičních sil – British Expeditionary Forces (BEF) z kontinentu. Osádky lodí tvořili civilisté vzatí pod přísahu jako dobrovolníci královského válečného námořnictva. Za urychleně mobilizované muže nastupovaly do továren a zemědělství ženy, další vstupovaly jako dobrovolnice do civilní obrany či různých podpůrných složek armády.

Nejpočetnější ozbrojenou formaci, která se měla postavit invazi, však tvořila Domácí garda – Home Guard (nejprve LDV, viz níže). Čtrnáctého května 1940 žádal ministr války Antony Eden v rozhlasovém projevu, aby se přihlásili dobrovolníci pro místní obranu – Local Defence Volunteers (LDV). Do iniciativy se zapojil rovněž Winston Churchill, který předběžně určil požadavek 500 000 mužů starších 40 let. Do 24 hodin se přihlásilo 150 000 dobrovolníků, následně stoupl jejich počet až na 1,5 milionu. Je třeba dodat, že do LDV vstupovali rovněž dobrovolníci, kteří neprošli sítem lékařské prohlídky k armádě, letectvu nebo námořnictvu. Věkový rozsah tedy začínal u 17 let a končil na 65.

Čekání na vylodění

Až do vítězství v letecké bitvě o Británii existovala na ostrovech doslova psychóza z očekávaného útoku německých výsadkářů. Dále se předpokládaly teroristické útoky agentů vysazených z letadel nebo lodí, případně propašovaných přes hranici s neutrálním, avšak poměrně proněmeckým Irskem. Hlavním úkolem LDV se proto stala ochrana letišť, důležitých výrobních závodů, skladů munice a hlídkování na pobřeží.

Později přibyly další úkoly. Z dobrovolníků se zformovaly jednotky podle armádního vzoru. Základ tvořily čety rozdělené na družstva. Preciznější organizaci měly formace soustředěné v oblastech od Londýna na jih, které navíc přednostně dostávaly zbraně. Přesto vyšší formace existovaly vlastně jen na papíře a prakticky neexistoval společný výcvik.

Ostatně statická obrana konkrétního prostoru ani nepředpokládala manévrový boj a koordinaci většího počtu vojáků a jednotek. Proto se trénovalo především ovládání přidělené výzbroje. Výjimku představovaly později formované protiletadlové baterie. Hned na počátku vznikl obrovský problém s výcvikem, vystrojením a vyzbrojením.

Vzpomínky některých československých pilotů, že je po sestřelení nad Anglií zajali civilisté ozbrojení loveckými brokovnicemi, v horším případě vidlemi, ukazují realitu krátce po vniku LDV. Místní vesnické čety nebo družstva vedli policisté, záložní poddůstojníci či důstojníci vybavení vlastní výzbrojí a s páskou na rukávu. Ze skladů přicházely zbytky výstroje z první světové války a urychleně probíhalo šití nových potřebných věcí.

Příliš aktivní kapitán

Od 3. září 1939, tedy dne vyhlášení války Německu, byla obnovena funkce vrchního velitele domácích sil nazvaných Home Forces, jímž se stal Walter Kirke. Tomu podléhaly i jednotky LDV. O počáteční růst odbornosti příslušníků LDV se však zasloužil především kapitán Tom Wintringham (1898–1949), který organizoval krátké kursy dobrovolníků v londýnském Osterley Park. Za tři měsíce jich vycvičil 5 000. Šlo o autora knihy Jak reformovat armádu, který bojoval na straně republikánů za občanské války ve Španělsku.

Pracoval především jako instruktor partyzánské války a sabotážních demolicí v Baskicku. Na základě svojí bojové praxe navrhoval sestavit 12 divizí složených z vojáků v záloze a mládeže. Terénem nepolíbení štábní byrokrati v něm viděli však podezřelého revolucionáře a průběžně jeho činnost sabotovali, až jej zcela odsunuli do pozadí.

Právě Wintringham prokázal smysluplný přístup k reálné potřebě obrany proti invazním jednotkám, které by měly roku 1940 technologickou převahu. Správně předpokládal, že bude třeba především omezit jejich mobilitu ničením komunikací, železnic, mostů a vozidel a zároveň využívat léček v nepřehledném terénu jižních hrabství. Počítal s pohyblivými a vzájemně spolupracujícími jednotkami domobrany působícími v terénu. Naopak generálové se opírali o překonanou teorii statické obrany opevnění, s níž si Němci dokázali poradit bez větších problémů už v době blitzkriegu.

Tátovská armáda v boji

22. srpna 1940 změnil Winston Churchill název domobranecké formace z LDV na domácí gardu – Home Guard. Její příslušníci dostali identifikační průkazky, přitom mnozí ještě dříve než uniformy. Jejich služba se nestala přehlídkou hrdinských činů vhodných pro hollywoodské režiséry. Příslušníci Home Guard brzy dostali neformální označení Dad's Army, tedy armáda tatíků (či armáda fotrů). Z reálného hlediska však nelze existenci Home Guard zcela podcenit. V jejich prospěch mluvila především znalost terénu včetně obydlených aglomerací.

Svou činností mohli pohyb nepřítele alespoň zpomalovat a německé armádě, jejíž základ tvořila pěchota, pouze částečně motorizovaná, mohli příslušníci Home Guard zasazovat účinné údery. Tato možnost rostla především se zlepšující se kvalitou výzbroje. Důležitá je především účast 100 000 příslušníků Home Guard na protiletecké obraně. Nejvyšší počet se jich účastnil obrany Londýna před německými bezpilotními letounovými střelami známými jako V1 v roce 1944. Po vylodění v Normandii do konce roku 1944 pak skončila služba zhruba jednoho milionu příslušníků. K rozpuštění zbývajících jednotek došlo na konci roku 1945.