Britská hlásná služba: Smrtící zepelíny císařského Německa nad Anglií

Londýnská vláda se tématem protivzdušné obrany zabývala na teoretické úrovni už roku 1912. V hlavách politiků však útok z nebes představoval tak nepravděpodobný scénář, že až do vypuknutí války nepřijali žádná preventivní opatření. Klidné je nechal také první úspěšný nálet, při němž německý zepelín svrhl 6. srpna 1914 bomby na belgický Lutych a zabil devět lidí. 

Zatemnit Londýn? 

Nedlouho poté císařské vzducholodě i letouny Taube zahájily útoky také na francouzskou metropoli. A záhy se vilémovské stroje začaly odvažovat až nad Albion, když hydroplány podnikaly nálety na přístavy na pobřeží kanálu La Manche. Vůbec první takovou akcí se 21. prosince 1914 stal útok osamoceného FF.29 na přístaviště v Doveru. O tři dny později tentýž typ svrhl pumu nedaleko doverského hradu, přičemž exploze vyrazila okna v okolních domech. Od té doby se nájezdníci nad ostrovy objevovali pravidelně.

Svými účinky zanedbatelné, avšak znepokojivé výpady ukázaly Britům nepřipravenost armády k obraně ostrovů před útoky ze vzduchu. Od dob Viléma Dobyvatele nevstoupila nepřátelská armáda na anglickou půdu (1066) a nyní se němečtí aviatici beztrestně proháněli nad územím Jeho Veličenstva. Koncem roku 1914 tak Britové přijali první opatření pro ochranu metropole a posléze i dalších měst. Vznikla síť primitivních pozorovatelen, které měly ve dne detekovat blížícího se nepřítele, a v Londýně armáda rozmístila tucet světlometů pro vyhledávání nočních vetřelců.

Diskutovalo se i o zatemnění města ztlumením a stíněním veřejného osvětlení. Přestože je zpočátku jako „příliš drastické“ Britové odmítli, nakonec k němu přece jen přistoupili. Sestřelovat německé stroje nad metropolí měly tři(!) kanony zcela nevhodné pro palbu ve vysokých elevačních úhlech. Co se týče letounů, téměř celý Royal Flying Corps bojoval nad Francií, a tak protivzdušnou obranu dostali na starost piloti Royal Naval Air Service.

Nedostatečná obrana 

Změna koncepce útoků, která měla donutit Brity k posílení protivzdušné obrany, už však klepala na dveře. Návrh německého admirála Paula Behnckeho na strategické bombardování britských měst vzducholoděmi schválil 7. ledna 1915 císař Vilém II. s tím, že se útoky mají zaměřit výhradně na vojenské cíle. Tato omezení však záhy padla.

Nálet, při němž dvojice zepelínů svrhla svůj smrtonosný náklad na cíle v hrabství Norfolk v noci z 19. na 20. ledna, si vyžádal čtyři mrtvé a šestnáct zraněných. Po prvotních zkušenostech se vzdušnými útoky sice tou dobou držely pohotovost tři námořní stíhačky, ale jejich piloti ani neodstartovali. Aby nájezdníky ohrozili, museli by za 45 minut vystoupat do 3 000 m, na což výkony letounů nestačily. 

Počty náletů narůstaly a v Londýně si vzducholodě vybraly první oběti 31. května 1915, kdy pumy z zepelínu LZ 38 zabily sedm lidí. Hlásná služba i protiletadlová obrana selhaly a obyvatelstvo se obracelo na vládu s otázkou, jak bude situaci řešit. Kabinet uvalil na zprávy o náletech cenzuru, která ale jen přispěla k šíření paniky a šeptandy. Začaly kolovat poplašné zprávy o německých agentech, kteří světly aut navádějí vzducholodě na cíle. Jiné „zaručené informace“ zase tvrdily, že nepřítel nad Anglií kromě bomb shazuje i otrávené potraviny.

Slepci, světlomety i lodě

Nová britská opatření již vykazovala více pragmatismu. Během podzimu 1915 se okolo metropole objevilo 26 protiletadlových děl ráže 76 mm, lafetovaných odborníky námořnictva na automobilové podvozky. Z Francie pak Britové dovezli 75mm protiletadlové kanony, které pálily granáty s časovými zapalovači přednastavenými pro explozi v různých výškách. Zhoustla též síť hlásných stanic, do nichž se postupně instalovaly naslouchací přístroje (radiolokátor zůstával hudbou vzdálené budoucnosti). Než jich armáda obdržela dostatečné množství, řešila včasnou detekci kuriózním způsobem.

Na nejvytíženějších stanicích vykonávali službu slepci, kteří svým citlivým sluchem údajně dokázali včas rozpoznat relativně tiché motory vzducholodí. Britové navýšili také počet světlometů, přičemž je kromě pevniny umisťovali i na hlídkující lodě. Tím ovšem posádkám zepelínů – a později i těžkých bombardérů Gotha – nevědomky usnadnili navigaci. Lodní světlomety disponovaly nižším výkonem než pozemní, takže se jejich světlo ze vzduchu jevilo jako bledší. Němci tak dle intenzity paprsků poznali, zda ještě letí nad vodou, nebo už překonali pobřeží.

Veřejná varování 

Ve snaze chránit civilisty vytiskla vláda během roku 1915 tisíce plakátů, které se objevily v ulicích větších měst. Obsahovaly siluety nejpočetnějších typů letounů i vzducholodí spolu s doprovodným textem, jenž radil, jak se v případě náletu zachovat. Zatímco vojákům mohla identifikace připadat jednoduchá, civilisté jen těžko rozpoznávali, zda přilétajícím strojům mávat, nebo raději vyhledat úkryt.

Proto plakáty upozorňovaly, podle jakých znaků rozeznat britské stroje od těch nepřátelských. U vzducholodí šlo o celkový tvar tělesa a umístění gondol, zatímco u letounů pomáhal prvek typický pro rané německé konstrukce – konce křídel skloněné dozadu. Toho si Britové mohli všimnout především u elegantních jednoplošníků Taube, které se zpočátku nad Anglií objevovaly nejčastěji.

TIP: PZL P.11: Originální polský letoun

Stovky mrtvých

Dle dostupných dat uskutečnily císařské vzducholodě za celou válku 51 náletů na Anglii, při nichž zahynulo 557 civilistů a dalších 1 358 utrpělo zranění. Na britská města zepelíny svrhly 5 000 pum, které způsobily škody za 1,5 milionu liber. Na ofenzivě se podílelo 84 vzducholodí, z nichž se tři desítky nevrátily – shořely v palbě britských letounů a děl nebo havarovaly.

Jak ztráty narůstaly (zejména po zavedení zápalné munice do výzbroje britských stíhaček), hlavní německou zbraní se staly bombardéry, které během 27 náletů shodily 112 tun bomb. Jejich útoky stály život 835 Britů a způsobily zranění 1 972 osobám, materiální škody dosáhly 1,4 milionu liber. Při porovnání se ztrátami, které Británii za druhé světové války způsobila Luftwaffe, jde o zanedbatelná čísla.

Již před rokem 1918 se objevily názory (prosazované navrátilci z fronty, kteří přežili zákopová jatka), že hysterie kolem náletů je zbytečná a nadsazená. Argumentovali, že průměrný Londýňan pravděpodobněji zemře při dopravní nehodě, než se stane obětí náletu. Toto sice potvrzovaly i statistiky, ovšem je třeba si uvědomit, že civilisté vůbec poprvé v historii zažili hrůzu útoku z nebe. Vzducholodě a letouny přenesly válku z bojiště i na domácí frontu a občané se již nemohli nikde a nikdy cítit v bezpečí. Psychologické dopady bombardování tak výrazně převýšily majetkové škody i ztráty na životech.