Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (2)

Severokorejci vraždili ve velkém také Jihokorejce, a to jak civilisty, tak i zajaté či zraněné vojáky. Když například vstoupili 28. června 1950 do Soulu, našli tam v univerzitní nemocnici na 150 zraněných jihokorejských vojáků. Velící důstojník vydal příkaz k jejich likvidaci a všichni pak byli postříleni či ubodáni bajonety. Podobně se v září vedlo velké skupině Jihokorejců v Čchondžu, kde byly stovky lidí zastřeleny palbou ze samopalů, ubodány či pobity sekerami.

Předchozí část: Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (1)

Bez milosti

Na jiných místech jsou doloženy případy ubití klacky, upálení obětí politých benzinem a podobně. Nejinak se „činili“ i stoupenci jihokorejského prezidenta I Sung-mana. Navzdory optimistickým představám severokorejského velení se totiž Jihokorejcům a Američanům podařilo v létě 1950 udržet obranný perimetr u Pusanu, kam mezitím proudily posily z USA, Británie a dalších zemí.

Když se pak v polovině září 1950 vylodili Američané pod velením gen. Douglase MacArthura v týlu nepřítele u města Inčchon, karta se obrátila. Nyní to byli Severokorejci, kdo museli rychle ustupovat. Koncem září padl do rukou koalice Soul a postup pokračoval dál na sever, přičemž 19. října padla severokorejská metropole Pchjongjang. I Sung-manovi stoupenci rozpoutali na dobytém území svého protivníka teror, jemuž padly za oběť tisíce lidí.

Prosincové masakry

Postup koaličních sil směrem k čínským hranicím přiměl Peking zasáhnout do války vlastními silami. Tím dostal konflikt nový rozměr a Američané se svými spojenci museli znovu začít ustupovat. Do rukou Číňanů padl Pchjongjang a reakcí se stala vlna násilností spáchaných nervózními Jihokorejci, která vyvrcholila v prosinci 1950. Tisíce lidí obviněných ze spolupráce s komunistickým režimem na Severu byly uvězněny a následovaly brutální výslechy, během nichž byli muži i ženy biti bambusovými holemi či pažbami pušek a mučeni různými jinými způsoby.

Aby z nich věznitelé vynutili přiznání, vráželi jim například bambusové třísky pod nehty. Popravy zastřelením obvykle probíhaly veřejně a pozorovatelé odhadovali, že jenom v průběhu druhého prosincového týdne v Soulu a okolí zahynulo asi 800 lidí, mezi nimi i děti. Mnozí z těchto nešťastníků přitom neměli s komunisty nic společného.

Spáchané násilnosti pozorovali a dokumentovali vojáci z jednotek OSN, ale I Sung-manovi lidé zatvrzele odmítali všechna obvinění a prohlašovali, že se nic takového neděje. Sám prezident byl však nakonec nucen nařídit konec těchto násilností a slíbil, že severokorejští váleční zajatci nebudou popravováni. Nejhorší výstřelky poté přestaly, ale válečné zločiny se v menším měřítku děly po celou dobu války až do uzavření příměří v červenci 1953. 

A co Američané?

Dodnes je hojně diskutována přímá účast amerických jednotek na válečných zločinech. Největší pozornost vyvolává masakr v No Gun Ri, který se odehrál ve třech dnech koncem července 1950. Tehdy došlo k zabití většího počtu jihokorejských civilistů (prchajících před válkou) při amerických leteckých útocích v prostoru železničního mostu u vesnice No Gun Ri 160 km jihovýchodně od Soulu. Část obětí měla být zabita i palbou ze země, která spadala na vrub vojáků 7. jízdního pluku.

Více se o této méně známé tragédii začalo hovořit roku 1999, kdy byl zveřejněn článek se vzpomínkami veteránů 7. pluku. O dva roky později zahájila americká armáda vyšetřování, které potvrdilo smrt většího počtu civilistů. Označila to však za „nešťastnou tragédii“ provedenou nezkušenými vojáky, a nikoliv úmyslný válečný zločin. Jihokorejští vyšetřovatelé s touto verzí nesouhlasili a prohlašovali, že vojáci 7. pluku dostali rozkaz ke střelbě na uprchlíky, pokud se přiblíží k jejich pozicím.

Smrt z nebe

Objasnění událostí komplikuje skutečnost, že se tragédie odehrála v chaotickém období ústupu před severokorejskými jednotkami, kdy Američané evakuovali obyvatelstvo několika vesnic v oblasti a po určitou vojáci civilisty také doprovázeli. V atmosféře všeobecné podezřívavosti vojáci uprchlíky prohledávali a zabavovali především nože. Přeživší svědkové uváděli, že se náhle objevila americká letadla a opakovaně nalétávala na uprchlíky, které kosila z palubních zbraní.

Američané pak v prostoru železniční trati stříleli po raněných z pušek a kulometů. Civilisté se snažili chránit barikádami z navršených těl mrtvých a jiní se pokoušeli holýma rukama vyhrabat nějaké mělké úkryty v zemi. Všeobecný chaos zvyšovala palba Severokorejců, kteří se nacházeli nedaleko a 29. července pronikli i do tunelu, kde našli některé přeživší. Celkový počet obětí není znám a zveřejněné údaje se pohybují ve výši 200–400. O případu se stále diskutuje a celá kauza ukazuje, že problematika válečných zločinů v Koreji je i po více než 60 letech citlivým tématem.