Bratrovražedné běsnění: Počátek války na Korejském poloostrově (1)

Po rozdělení Koreje na dvě části roku 1948 bylo jen otázkou času, než proběhne vzájemná konfrontace. Komunistický režim na severu v čele s Kim Ir-senem se v červnu 1950 pokusil obsadit proamerický jih poloostrova. Tuto agresi odsoudila Rada bezpečnosti OSN a pod vlajkou mezinárodní organizace odjely do Koreje mezinárodní vojenské jednotky z 16 zemí v čele s USA.

Jejich přesun na bojiště však pochopitelně nějakou dobu trval. Severokorejské jednotky mezitím během prvních pár týdnů obsadily téměř celý poloostrov s výjimkou předmostí u přístavu Pusan, které s vypětím všech sil Američané udrželi. Během svého postupu spáchali Severokorejci řadu krutostí, jež se bezpochyby dají nazvat válečnými zločiny.

Mladíčci bez zkušeností

V průběhu svého nečekaného úderu využili Severokorejci momentu překvapení a vlastní početní převahy nad Američany. Ti měli v oblasti především 24. pěší divizi, která však utrpěla vážné ztráty v bitvě u Osanu 5. července 1950. Také v následujících dnech se Američanům nedařilo, mimo jiné kvůli svému špatnému materiálnímu vybavení. Některá vozidla u divize by se totiž vzhledem ke svému stáří a opotřebení hodila spíš do muzea než na bojiště.

Řada vojáků navíc nikdy předtím nezažila bojové nasazení a jejich jedinou zkušenost představovala nepříliš náročná služba v okupovaném Japonsku. Severokorejci tak rychle tlačili pluky 24. divize k jihu a její velitel generálmajor William F. Dean mohl jen bezmocně přihlížet. Když Američané ustoupili za řeku Kumgang, vydal 12. července rozkaz ke zničení všech mostů, aby tím postup nepřítele aspoň trochu zpomalil. Jeho vojáci měli zaujmout obranné pozice u strategicky důležitého města Tedžon, které se nacházelo zhruba 160 km jižně od Soulu.

Nápor nepřítele měli v první linii zadržovat muži z 34. a 19. pěšího pluku, zatímco 21. pluk stál v záloze, protože během předchozích bojů už utrpěl značné ztráty. Dean doufal, že se mu zde podaří zadržet Severokorejce alespoň do té doby, než bude dokončen obranný perimetr u Pusanu. K tomu mu měly pomoci i spojenecké jihokorejské jednotky.

Nepřátelský úder

Nad ránem 16. července 1950 zahájili Severokorejci silnou palbu z děl, tanků a minometů na americké pozice a poté překonali na člunech řeku Kumgang. Po vylodění na západním břehu napadli úsek bráněný rotami B, C a E od 1. praporu 19. pluku a brzy bylo jasné, že i v tomto boji získává nepřítel převahu.

Američané se úporně bránili, ale Severokorejci pronikli do jejich týlu a umístili zátaras na silnici, kterou vojáci 19. pluku využívali k transportu munice do první linie a také tudy odváželi zraněné do zázemí. Ti byli naloženi do džípů a jejich řidiči se pokusili zátaras prorazit, ale odrazila je palba severokorejských kulometů. Proto velení rozhodlo, že se mají pokusit projít přes okolní kopce.

Opusťte zraněné!

Večer 16. července se skupina zhruba 100 amerických vojáků pohybovala na vršcích východně od města, přičemž s sebou měla 30 zraněných. Většinou se jednalo o těžce raněné muže neschopné chůze a jejich kamarádi je museli nést. Když dosáhli vrcholku jednoho z kopců, důstojníci rozhodli, že další pochod není možný. Vojáci nesoucí zraněné obtížným terénem už totiž byli zcela vyčerpáni.

Nakonec se všichni dohodli na následujícím: Se zraněnými zůstane lékař Linton J. Buttrey a vojenský kaplan Herman G. Felhoelter a počkají, zda se neobjeví nějaká další skupina amerických vojáků, která by byla schopná zraněné odnést. Buttrey byl jasně označen páskou s červeným křížem a také kaplana šlo (byť méně zřetelně) identifikovat podle křížů na límci uniformy. Zranění už navíc neměli zbraně, takže nepředstavovali nebezpečí. Ale nic z toho jim nebylo platné. 

Po japonském vzoru

Ke skupině zraněných brzy pronikli první vojáci od severokorejské 3. divize. Felhoelter v této situaci řekl Buttreymu, aby se pokusil utéct. Přestože byl lékař sám vážně zraněn, podařilo se mu na poslední chvíli zmizet a později poskytl svědectví o průběhu událostí. Kaplan pak padl na kolena a začal se modlit, když jej Severokorejci náhle střelili do hlavy a do zad. Poté začali pálit na zraněné vojáky a brzy celou skupinu povraždili.

Kati následně zmizeli v divočině stejně rychle, jako se objevili. Celou scénu pozorovalo dalekohledy několik důstojníků 19. pluku, kteří však nebyli schopni pro své muže nic udělat. Vzhledem ke všeobecnému chaosu mohli Američané odnést jenom tři těla zavražděných kamarádů a také se nepodařilo zajmout ani jednoho ze Severokorejců, kteří měli masakr na svědomí.

Vraždy na denním pořádku

Kaplanovu statečnost tak alespoň ocenili posmrtným udělením Kříže za vynikající službu (Distinguished Service Cross), což je druhé nejvyšší vyznamenání za statečnost udělované americkou armádou. Felhoelter se stal prvním vojenským kaplanem, který toto vyznamenání získal. Kromě něj pak ještě v korejské válce zahynulo dalších 11 vojenských duchovních. Vraždy zraněných či zajatých amerických vojáků ze strany Severokorejců nepředstavovaly ani v následujících měsících nic výjimečného.

Pokračování: Bratrovražedné běsnění: Válka na Korejském poloostrově (2)

Oběti byly obvykle také okradeny o všechny cennosti a vojenské boty. Pozdější vyšetřování ukázalo, že velení Kimovy armády takové činy zřejmě přímo nenařizovalo, ale ani jim nijak nebránilo. Souviselo to i se skutečností, že Koreu až do konce druhé světové války ovládalo Japonsko, jehož vojáci nepokládali mučení a vraždy zajatců za nic výjimečného. Stejně se pak chovali i Korejci.