Bitva u Kurska ve vzpomínkách účastníků (2): Sovětský hrdina Arsenij Vorožejkin

Budoucí elitní stíhač Arsenij Vasiljevič Vorožejkin (1912–2001) se narodil v obci Prokofjevo u Nižného Novgorodu. Roku 1937 završil letecký výcvik a po dvou letech už posbíral první bojové zkušenosti proti Japoncům u řeky Chalchyn-gol. Jeho talent se rychle projevil, když poslal k zemi stíhačku Ki-27. Údaje o dalších úspěších proti císařským letcům se liší, pravděpodobně však nad Mongolskem zničil šest strojů. S dvouplošníkem I-153 si zabojoval i za zimní války, ovšem žádné vítězství nepřidal.

S padesátkou zářezů

V březnu 1941 se stal velitelem eskadry ve 342. stíhacím pluku, v létě ho nadřízení coby nadaného velitele poslali na leteckou akademii. K operačnímu létání se vrátil na podzim 1942 a bojoval v řadách 728. stíhacího pluku, který působil ve prospěch Kalininského frontu. Na jaře 1943 se útvar přezbrojil na stroje Jak-7B a přesunul na letiště Solncevo, aby podporoval Voroněžský front.

Tam působil i za bitvy u Kurska, při níž Vorožejkin zazářil. Při 32 misích zničil 19 letadel, přičemž jen 14. července sestřelil jeden Bf 109 a čtyři Ju 87. Stal se tak nejúspěšnějším sovětským stíhačem celého kurského střetu. Koncem roku se jeho mateřský pluk přesunul k 1. ukrajinskému frontu a v únoru 1944 převzal letouny Jak-9. Zároveň nadřízení připnuli Vorožejkinovi na hruď Zlatou hvězdu hrdiny SSSR.

Po Kursku

V dalších měsících čerstvě povýšený major navyšoval své skóre nad Tarnopolem a Lvovem. Po zranění hlavy strávil několik týdnů v nemocnici a posléze převzal velení 32. stíhacího pluku. V srpnu se dočkal druhé Zlaté hvězdy a na podzim byl jmenován instruktorem Hlavního ředitelství výcviku frontového letectva.

TIP: Příběhy vojáků z polského tažení: Z polského letectva do RAF

Konec války ho zastihl nad Berlínem, kde se (zřejmě neúspěšně) pokusil sestřelit proudový bombardér Ar 234. Vorožejkinovo skóre činí 52 samostatných a 13 skupinových sestřelů. U letectva zůstal i po válce, vypracoval se na pozici zástupce velitele protivzdušné obrany Černomořské flotily a roku 1957 odešel do penze v hodnosti generálmajora. O svých zkušenostech napsal několik knih.