Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (3)

Na konci roku 1943 se v italském přístavním městě Ortona střetli vojáci 1. kanadské divize s ostřílenými německými výsadkáři. V úzkých uličkách neexistoval způsob, jak udržet nad bitvou kontrolu – celý boj se rozpadl na vzájemné přestřelky jednotlivých rot a čet rozesetých po celém ortonském bludišti. Pro Kanaďany šlo o vůbec první zkušenost s bojem v zástavbě, zatímco v řadách výsadkářů bojovalo mnoho veteránů zocelených boji na východní frontě.

Ani jedna ze stran nedokázala dosáhnout významnějších úspěchů. I po vyčištění budov se kanadští vojáci stávali obětí výbušných nástrah a protipěchotních min, kterými byly ruiny a budovy doslova zamořené. Hrozbou zůstávaly i vyčištěné budovy, neboť Němci v nich s oblibou nechávali časované nálože.

Na vlastní kůži se o tom přesvědčili vojáci roty „A“ Seaforthského pluku, kterým se na Štědrý den podařilo za cenu vysokých ztrát postoupit až k náměstí Piazza San Francesco a obsadit tamější školní budovu. Sotva o hodinu později ale celá škola vyletěla do povětří a všechny vojáky uvnitř pohřbila pod troskami. Šokovaní Kanaďané se následně pomstili na obráncích kostela, který se školou sousedil – za pomoci tanků nejprve na kusy rozstříleli kostelní věž skrývající německý kulomet a po vniknutí dovnitř obránce nemilosrdně pobili do posledního.

Obklíčit obránce

Generálmajor Vokes věděl, že patovou situaci ve městě musí nutně prolomit. Nabízelo se využít početní převahy Kanaďanů a město obklíčit – tím by mohli útočníci přetnout německé zásobovací trasy a donutit tak výsadkáře k ústupu. Na východní straně obklopovalo město moře, jedinou možnou cestu tak skýtala hluboká rokle východně od Ortony, po jejímž okraji vedl klikatý hřeben.

Na tento hřeben ráno 23. prosince vyrazil Hastingský a Prince Edwardský pluk náležející k 1. pěší brigádě vedené generálmajorem Danielem Spryem. Pluk měl zajistit malý kopec ve středu hřebenu a udržet jej do doby, než po hřebenu přejde 48. pluk kanadských horalů. Ten měl následně po hřebenu dojít až k severní straně Ortony a ocitnout se tak Němcům v zádech. Královský kanadský pluk pak měl obklíčení Ortony dokončit a donutit Němce ustoupit.

Snaha o průlom

Spryův útok zpočátku probíhal bez větších problémů, na úpatí cílové kóty se ale útočníci dostali pod palbu německých pevnůstek tvořících obranný kruh okolo vrcholku kopce. Kanadští pěšáci navzdory bahnu a nepřátelské palbě dokázali v poledne kótu obsadit, byť za cenu ztráty více než poloviny mužstva.

Na Štědrý den pak přes kopec přešel 48. pluk kanadských horalů a po úzké polní stezce v zástupu směřoval k severnímu okraji města. Jeho velitel očekával tuhý odpor vědom si významu hřebenu, k jeho překvapení ale pluk dosáhl svého cíle prakticky bez jediného výstřelu. Co víc, Kanaďanům se podařilo překvapit a zajmout několik skupinek výsadkářů, kteří využili chvíle klidu a slavili Vánoce.

Úleva nicméně netrvala dlouho a prakticky celý 25. prosinec museli horalé odrážet jeden německý protiútok za druhým. Němci si uvědomili hrozbu obklíčení a snažili se ze všech sil Kanaďany zatlačit zpět, díky neustávající dělostřelecké palbě ale dokázali kanadští vojáci navzdory těžkým ztrátám hřeben udržet. Ve městě se mezitím útočníkům podařilo obsadit část náměstí před katedrálou sv. Tomáše, dominantou města a hlavním opěrným bodem obránců, okolo kterého se soustřeďovaly zbývající síly výsadkářů. Boje v Ortoně neunikly pozornosti válečných reportérů a novinové stránky v USA, Kanadě i Velké Británii tak plnily příběhy o tom, čemu novináři přezdívali „Malý Stalingrad“.

Konec bojů

Šestadvacátého prosince výsadkáři shromáždili všechny dostupné síly a provedli finální protiútok na hřeben držený 48. plukem horalů. Početně silnější Němci Kanaďany obklíčili a během několika hodin, kdy se boj nezřídka zvrhl v zápasy muže proti muži, se jim podařilo obranu hřebenu téměř zcela zničit. Hodinu po poledni ale na hřeben dorazila trojice tanků Sherman, která během pár desítek minut německý útok zmasakrovala.

Byl to začátek konce – ještě ten den kanadské síly dobyly ortonskou nemocnici a začaly zbývající výsadkáře zatlačovat do neustále se zmenšující kapsy. Zmatená německá hlášení hovořila o osminásobné přesile kanadských vojáků a šestnácti tancích přítomných na hřebenu. Ve skutečnosti čítaly síly Kanaďanů ve městě sotva čtyři stovky k smrti vyčerpaných mužů, kteří již postupovali vpřed pouze silou vůle.

Zoufalý odpor

Konec nastal 27. prosince, kdy si Kesselring i Lemelsen na základě hlášení z Ortony uvědomili, že bitva je ztracena. Výsadkáři využili své poslední zbývající výbušniny ke zničení co největšího množství budov a urputně bránili každou místnost každého domu, který už zničit nemohli. Šlo ale jen o poslední záchvěvy německého odporu; okolo desáté hodiny večerní se Němci z města potichu stáhli a zamířili na sever k řece Arielli.

Slovy desátníka Bayerleina: „Stáhli jsme se se všemi našimi zbraněmi. Zbylo mi jen pět nábojů. Nepřítel dobyl zničené město, my ale odešli neporaženi.“ V ruinách Ortony Němci zanechali 867 padlých, zatímco kanadské ztráty se zastavily na čísle 2 339 mužů, z toho 1 372 padlých (včetně bojů na řece Moro).

TIP: Hororový hvozd na hranicích třetí říše: Boj o Hürtgenský les

Na první pohled se zdálo, že po dobytí Ortony již nestojí nic v cestě dalšímu postupu k Pescaře. Po neúspěchu ve snaze obsadit Orsognu a vysokých ztrátách na Sangru, Moru a v Ortoně ale 8. armáda jednoduše postrádala sílu na další pokračování ofenzivy. Generál Montgomery navíc den před Štědrým dnem odcestoval do Británie, kde se měl ujmout velení jednotek připravovaných pro vylodění v Normandii. V kombinaci se špatným počasím se tak postup Spojenců až do jara 1944 opět zcela zastavil.