Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (2)

Jednadvacátého prosince 1943 ráno se k italské Ortoně přibližovali kanadští vojáci pluku Loyal Edmonton, jednoho ze tří pluků tvořících 2. kanadskou pěší brigádu pod velením brigádního generála Bertrama Hoffmeistera. Na základě informací rozvědky Kanaďané čekali žádný či jen minimální odpor, o to větší proto bylo jejich překvapení, když je uvítala smršťkulek a minometných granátů. Šedesátičlenná rota D, která postupovala v první linii, přišla během pouhých několika minut o 43 mužů.

Předchozí část: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (1)

Boj o bludiště začíná

Kanaďané se ale rychle vzpamatovali a pod ochranou kouřové clony se jim podařilo vpadnout střelcům do zad díky mělkému příkopu vedoucímu až za okraj města. Po likvidaci předsunutých hlídek pak vytvořili malé předmostí, do kterého začaly proudit posily v podobě zbytku praporu. Obdobného úspěchu dosáhl i pluk seaforthských horalů, který překvapil a zahnal na ústup oddíl výsadkářů bránící malý kostelík na vrcholu ortonského svahu.

Útočníci se rozhodli využít moment překvapení na maximum a během pár hodin se dokázali probít až k okraji historického centra Ortony. Zde je ale houstnoucí německá palba zastavila, jak se do oblasti stahovaly další a další oddíly výsadkářů. Úzké uličky zasypané sutinami znemožňovaly jakýkoliv obchvatný manévr a kdokoliv se pokusil sutiny přelézt, stal se okamžitě cílem palby odstřelovačů a kulometčíků.

Hned další den sice čtyři stovky horalů podporované četou tanků Sherman zkusily provést rychlý úder podél hlavní silnice, jejich postupu ale bránila masivní hromada sutin na jižním okraji radničního náměstí. Odsud už se ale Kanaďané nedokázali probít dál a po ztrátě momentu překvapení neměli jinou možnost než přistoupit k dobývání města dům od domu.

Pouliční peklo

V úzkých uličkách neexistoval způsob, kterým by si vyšší důstojníci udrželi nad bitvou kontrolu. Zároveň s tím zmizel jakýkoliv náznak souvislé frontové linie, celý boj se tak rozpadl na vzájemné přestřelky jednotlivých rot a čet rozesetých po celém ortonském bludišti. Ztráty útočníků rychle narůstaly a večer 22. prosince zbývala oběma útočícím praporům sotva polovina mužstva. Pro Kanaďany šlo o vůbec první zkušenost s bojem v zástavbě, zatímco v řadách výsadkářů bojovalo mnoho veteránů zocelených boji na východní frontě.

Výsadkáři ukrytí na střechách budov dávali svým spolubojovníkům informace o pohybu nepřítele a umožňovali tak jednotlivým četám pronikat Kanaďanům do zad a znovu obsazovat již vyčištěné budovy. Vědomi si kanadské početní převahy se rovněž nenechávali zatáhnout do větších střetů a místo toho prováděli bleskové údery, po kterých opět mizeli v bludišti uliček. I německé ztráty ale s každou hodinou narůstaly, zejména díky neustávající kanadské dělostřelecké palbě. Desátník Karl Bayerlein si do svého deníku zapsal: „Jakmile jsme odhaleni, nepřítel nasadí tanky, které pokračují v palbě, dokud se celá budova nezřítí. Jedinou únikovou cestou je v takovém případě vylézt na střechu a přeskočit na vedlejší budovu.“

Myší díry 

Kanaďané se nicméně krvavému řemeslu boje ve městě rychle učili a brzy přišli s vlastními metodami. Nejvýraznější z nich se stalo takzvané „mouse-holing“ (doslova „hloubení myších děr“), které využívalo faktu, že zástavbu Ortony tvořily řetězy budov pospojovaných společnou čelní zdí. Pro přechod mezi budovami tak stačilo jen výbušninou vyrazit otvor ve stěně bez nutnosti vystavovat se palbě v uličkách.

Dokončení: Bitva o italskou Ortonu 1943: Kanaďané v Malém Stalingradě (3)

Do děr po explozi obvykle Kanaďané naházeli několik ručních granátů, po vniknutí dovnitř zlikvidovali jakýkoliv odpor a pak proces opakovali u další stěny. Na jednu stranu útočníci riskovali, že explozemi oslabená budova se jim může každou chvíli zřítit na hlavu, na stranu druhou ale tímto způsobem mohli postupovat skrz bloky budov a nevystavovat se přitom německé palbě venku.