Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (3)

Na bojiště v jižním Pacifiku se loď s novým kapitánem Wilderem Bakerem vrátila až na sklonku roku 1942. V té době se ovšem charakter války začal měnit. Američané přecházeli do ofenzivy, což pro posádku North Caroliny znamenalo, že kromě ochrany letadlových lodí vykonávala i neméně důležitou práci v podobě předinvazního ostřelování pobřežních cílů.

Podpora pěchoty

Během roku 1943 tak její těžká děla vyháněla japonské vojáky z bunkrů na Nové Georgii či Gilbertových ostrovech. V témže roce došlo také k výměně kapitána Bakera za Franka Thomase a spolu se sesterským Washingtonem se North Carolina neúspěšně pokusila vyprovokovat klasickou námořní bitvu výpadem před japonskou základnu na ostrově Kavieng. Také rok 1944 zastihl ocelovou jižanskou krásku v pilné práci. V únoru se zúčastnila mohutného leteckého přepadu kdysi mocné japonské základny na atolu Truk a v červnu – opět pod novým kapitánem, Frankem Fahrionem, podporovala vylodění na ostrově Saipan.

To už nejvyšší japonské velení chápalo, že zemi vycházejícího slunce začíná „téci do bot“, a k Saipanu vyplula většina zbylých akceschopných válečných lodí. V bitvě ve Filipínském moři však japonská flotila admirála Džisaburóa Ózawy utrpěla těžkou porážku a musela hledat spásu v útěku. North Carolina se k nepříteli na dostřel těžkých děl nedostala, ale na vítězství se podílela sestřelením nejméně dvou japonských letounů.

Pak následovala nutná údržba v loděnicích Puget Sound v Bremertonu a po návratu na bojiště na podzim roku 1944 obrněnec beze škod přečkal ničivý tajfun, který se stal osudným pro torpédoborce Hull, Monaghan a Spence. Při dobývání Filipín pak znovu bránil letadlové lodě a se stejnými úkoly vkročil také do posledního válečného roku. 

Šestkrát potopená loď 

Když došlo v dubnu 1945 na kruté boje o Okinawu, North Carolina opět bušila těžkými děly do japonských pozemních pozic a kromě toho jistě sestřelila šest letců kamikaze. Na sklonku války naposledy promluvila její hlavní děla, přičemž jejichž obětí se stal průmyslový komplex poblíž Tokia. Jednalo se přitom o pádnou odpověď na zprávy japonského rozhlasu, který North Carolinu celkem šestkrát prohlásil za potopenou.

Po válce se část námořníků vylodila v Japonsku coby součást okupačních sil, zbytek i s lodí odplul domů. Po generální opravě North Carolina krátce sloužila jako školní loď a v roce 1947 stále hrozivý, leč finančně náročný obrněnec námořnictvo vyřadilo ze služby. Čekal jej tak osud všech odepsaných plavidel – prodej a rozebrání na šrot. Jenže guvernér státu Severní Karolína Luther Hodges byl proti. Vyhlásil celonárodní sbírku, vyzval dokonce i školáky, aby na záchranu lodi věnovali část peněz na sladkosti, a nemožné se stalo skutkem.

Sbírka vynesla 300 000 dolarů, zbytek přidal stát, díky čemuž je dnes loď přístupná veřejnosti, neboť od roku 1962 kotví ve Wilmingtonu jako památník a muzeum. I tak ale North Carolina ještě v osmdesátých letech svému námořnictvu pomohla. V té době totiž stále ještě sloužily obrněnce třídy Iowa, které však nutně potřebovaly některé náhradní díly. Kupodivu se nemusely zakázkově vyrábět, protože se našly v podpalubí North Caroliny, pečlivě zabalené ještě ve starých originálních obalech z voskového papíru.