Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (2)
Technický pokrok se u North Caroliny neprojevil jen v použití kvalitních materiálů. Konstruktéři bitevních lodí se vždy snažili najít prostor pro úsporu hmotnosti, aby ji mohli přetavit v silnější ochranu, lepší výzbroj či vyšší rychlost. U North Caroliny použili kouzlo tehdy nové metody svařování trupu. Tato technologie měla oproti klasickému nýtování řadu výhod jak v razantním snížení hmotnosti, tak v kompaktnosti spojovaných ploch.
Předchozí část: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (1)
Na druhou stranu kladla vysoké nároky na zručnost svářečů; ani dnes totiž není nic jednoduchého svářet ocel o síle několika desítek centimetrů. Američané dilema vyřešili kompromisem. Podíl sváření dosáhl asi 35 % a zbytek lodi spojovaly staré dobré nýty.
Smrtící výzbroj
Další úsporu hmotnosti v řádu desítek až stovek tun přineslo zmíněné stavebnicové uspořádání pohonného systému. Na rozdíl od dříve rozdělených kotelen a strojoven na North Carolině každou skládačku tvořily dva kotle s turbínami a převodovkami, přičemž každý modul poháněl jednu hřídel. Ušetřená hmotnost se projevila především na výzbroji.
North Carolina a Washington byly první americké bitevníky, které unesly třídělové věže. A ne ledajaké. Obrněnce dostaly devět zbrusu nových kanonů typu 6 dlouhých takřka 22 metrů – první model velkých děl, který američtí námořní experti sestrojili od konce první světové války. Testy ukázaly, že protipancéřový granát nového děla dokáže na deset kilometrů prorazit ocelové desky silné přes půl metru, a konstruktéři usoudili, že takové výkony stačí.
Vždyť soudobé moderní zahraniční obrněnce – s výjimkou tehdy ještě nedokončeného a supertajného Jamata – chránil pancíř zhruba poloviční až dvoutřetinový. Také pomocná výzbroj 127 mm děl typu 12 DP prožila na North Carolině svůj debut. Kanony umístěné v dvojdělových věžích mohly ostřelovat hladinové, pozemní i vzdušné cíle a nové protiletecké granáty s tajnou roznětkou neinicioval předem nastavený časovač, nýbrž elektromagnetické pole letícího cíle. Protiletadlovou obranu doplňovala více jak šedesátka menších rychlopalných kanónů bofors a oerlikon ráže 40 a 20 mm. O zaměřování se staral v té době unikátní a velmi propracovaný komplex radaru, tří optických dálkoměrů a sady analogových počítačů.
Do akce!
Během útoku na Pearl Harbor North Carolina kotvila v New Yorku a posádka se pod vedením kapitána Oscara Badgera stále ještě seznamovala s lodí a zbraňovými systémy. Když na jaře 1942 Badger svou práci dokončil, předal loď Georgi Fortovi a obrněnec odplul do Tichého oceánu. North Carolina coby součást operačního svazu 61 kryla letadlové lodě Enterprise, Saratoga a Wasp při poměrně snadném vylodění na Guadalcanalu v srpnu 1942 a pořádným bojovým křtem prošla až za dva týdny.
V bitvě u východních Šalamounových ostrovů se svaz 61 stal terčem útoku šestatřiceti japonských bombardérů a to, co proniklo stíhací ochranou, se soustředilo na dva největší cíle – Enterprise a North Carolinu. Obě lodě v těsném sousedství kličkovaly, jak mohly, a North Carolina chrlila do nebe projektily takovým tempem, až dostala z Enterprise dotaz, zda nehoří. V průběhu osmiminutového náletu obrněnec sestřelil sedm letounů jistě a 14 pravděpodobně při ztrátě jednoho námořníka zasaženého kulometnou palbou některého z prolétajících Japonců.
Svaz pod palbou
Enterprise dopadla podstatně hůř, když inkasovala tři pumové zásahy a musela odplout k opravám. Za pouhých několik dní se svaz 61 dostal do hledáčku periskopu ponorky I-26 a její kapitán Minoru Jokota mířil poměrně přesně. Z pěti vypálených torpéd jedno zasáhlo Saratogu, což znamenalo cestu do doků i pro druhou letadlovou loď. Třetí japonský úder zničil nejen zbývající Wasp, ale na čas z bojů vyřadil i North Carolinu.
Dne 15. září hlásil hydrofonista ponorky I-19 kapitánu Takakazu Kinašimu hukot mnoha lodních šroubů. Ponorka vystoupala z hlubin na periskopovou hloubku a Kinaši spatřil těžký křižník v doprovodu torpédoborců. I-19 zahájila přibližovací manévr, když vtom se z mlžného oparu vynořila letadlová loď Wasp. Ponorku v rychlém sledu opustilo šest torpéd a pak se stalo něco, co v námořních dějinách nemá obdoby.
Zásah Achilovy paty
Ačkoli Kinaši patrně mířil jen na Wasp – a ta se po třech zásazích potopila – jedno ze tří zbývajících torpéd zasáhlo a zmrzačilo torpédoborec O´Brien. Poslední torpédo pak mířilo do středu seskupení, a přestože z torpédoborce Lansdowne vyletěl na stožár varovný signál, North Carolina se už zásahu nemohla vyhnout.
Japonské torpédo udeřilo do levoboku na úrovni dělové věže č. 1 a vlastně si nemohlo „vybrat“ lépe. Právě tam totiž končila nepancéřovaná příď oddělená od zbytku lodi tlustou přepážkou. Exploze tak postihla nejméně pružnou část lodě, a přestože ani náhodou nemohla stačit na její potopení, v boku vznikl otvor o rozměrech 10×5,5 m. Do útrob North Caroliny se nahrnulo na tisíc tun vody, ložiskový věnec první dělové věže se i s druhou a třetí palubou vydul do výše a sváry na boku popraskaly až do středolodí. Bitevníku tak nezbylo než nabrat kurs na Pearl Harbor, kde v opravách strávil dva měsíce.
Dokončení: Bitevní loď North Carolina: Jižanská kráska z oceli (3) (vychází 31. prosince)
-
Zdroj textu
II. světová
-
Zdroj fotografiíShutterstock