Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (4)

Telefony zcela ovládly běžnou komunikaci císařské armády za Velké války, o čemž svědčí strohá čísla statistiky. Od 1. srpna 1914 do konce září 1918 vojáci obdrželi celkem 211 014 telefonních aparátů různých modelů a systémů, nepočítaje spojovací materiál, náhradní díly a další vybavení.

Komunikační hygiena

Armáda používala převážně přístroje z předválečných let 1907–1911, dále jejich modernizované verze a následně modely z období 1915–1916. Celkové výdaje za tento materiál se do října 1918 vyšplhaly na astronomickou částku 30 milionů korun. Snadná telefonní komunikace měla ale svou slabinu – možnost odposlechu. A nepřítel v tomto směru nezahálel.

Rakouská velitelství všech stupňů apelovala na personál obsluhy telefonů a na příslušné důstojníky, aby dbali přísné komunikační „hygieny“. Jinak řečeno, aby zcela bezezbytku dodržovali předpisy – používání krycích jmen a předepsaných forem komunikace. Kromě technických opatření a pravidelné fyzické kontroly vedení telefonních linek existovaly i speciální telefonní stanice. Jejich personál nejenže odposlouchával nepřítele, ale i vlastní linky. Jakékoli porušení pravidel komunikace se exemplárně trestalo a v tomto ohledu vrchní velení vydalo pokyn pro nulovou toleranci a shovívavost.

Na moři i ve vzduchu

Pravým průkopníkem se na poli předávání zpráv na dálku stalo námořnictvo, jež už před válkou usilovalo o vybavení všech lodí prostředky pro šifrovanou komunikaci. Ke stejnému účelu měly být vybudovány pobřežní stanice. Během podzimu 1914 dosáhli admirálové svého cíle, protože loďstvo disponovalo stanicemi v Pule, Šibeniku, boce Kotorské a na ostrově Lošinj. Spojaři na plavidlech pak měli k dispozice aparáty Telefunken a Siemens & Halske. I přes vzájemnou vůli ke spolupráci mezi pozemními a námořními silami nakonec obě složky volily odlišné systémy, což do budoucna způsobovalo problémy při koordinaci společných operací.

Další oblastí vojenství, které se bezdrátová telegrafie dotkla, byly vzdušné síly. Krátce po vypuknutí války nabídlo několik elektrotechnických firem vhodné letecké vysílače umožňující komunikaci s pozemními stanicemi nebo jinými letadly. Velení nakonec zvolilo koncept firmy Siemens & Halske a sériová výroba se rozběhla od počátku roku 1915. Aparáty putovaly přednostně k jednotkám, které měly navádět dělostřelce či provádět průzkum. Postupně se s vysílači počítalo i pro hlídkové a noční lety.

Hra o život

Přes veškeré výdobytky soudobé techniky zůstával základním článkem spojení armády v poli voják-spojař. Jeho nejběžnější rutinu představovaly služby u telefonu nebo telegrafu, odposlechy nepřítele, kontrola natažených linek, opravy poškození a stále se opakující montáž a demontáž. Tato napohled nudná práce představovala u jednotek v první linii životu nebezpečnou činnost. Zvláště ve vysokohorském terénu hrozily spojařům častá zranění a smrt, o čemž svědčí mimo jiné i dochovaný deník Františka Svatoše, příslušníka spojovací jednotky u pěšího pluku č. 37 (později č. 96) na sočské a tyrolské části italské fronty. Sugestivní a vojácky jednoduché zápisky ukazují, že každý den byl jen další hrou o život:

10. 1. 1916: Večer šel jsem z naší skalní sluje ven a právě při konání potřeby ťukla mi odražená kulička do ruky nad zápěstí, šťastně ovšem mi neublížila.

9. 6. 1916: Odpoledne jdeme stavět linii přes most vyhozený do povětří. Právě nepřítel odstřeluje silnici.“

10. 6. 1916: Dnes ráno opět jdeme dostavět linii přes rozbořený most. Jest to nebezpečná práce…

8. 7. 1916: Ráno pěkný boj aeroplánů. Italský hází na (Monte) Erio bomby, ranil tam dva telefonisty. Stavíme drát k regimentu 47. Dozvídáme se o volltrefě (přímý zásah) do kompanie jägrů (rota polních myslivců). Zabit komandant a dva telefonisti.

Sám autor zápisků svůj deník nedokončil. Padl při plnění služebních povinností v 7. bitvě na Soči.

TIP: Výbušná depeše: Jak německý únik informací ovlivnil Velkou válku?

Na konci první světové války zničily téměř všechny rakousko-uherské pokročilejší komunikační přístroje vlastní obsluhy, nebo je ukořistil či zabavil nepřítel a následně nechal sešrotovat. Přes relativně vysoké počty různých aparátů se do dnešní doby dochovalo jen několik kusů ve Vojenském historickém muzeu ve Vídni či soukromých sbírkách v Rakousku. Vývoj technologií v následujících válečných konfliktech přinesl změny, o nichž se konstruktérům na počátku 20. století ani nesnilo.