Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (2)

Klasický Morseův telegraf získal nedlouho po svém objevu zdatného konkurenta z dílny britsko-amerického vynálezce Davida Edwarda Hughese. Jeho vynález tiskl na papírovou pásku přímo čitelný nekódovaný text. Přístroj měl vlastní klávesnici, kde každé tlačítko mělo přiřazeno určité písmeno. Obdoba dnešní klávesy „Shift“ navíc umožňovala zadávat alternativní znaky a čísla.

Na nejvyšší úrovni

Hughesův telegraf byl téměř dvakrát rychlejší než Morseův aparát, kromě toho měl jednodušší ovládání, což snižovalo nároky na zaškolení obsluhy. Před rokem 1914 geniální Hughesova konstrukce vrchní velení rakousko-uherské armády sice příliš nezaujala, ale s vypuknutím války generálové názor změnili a tiskací telegraf se brzy stal oblíbeným komunikačním prostředkem.

Předchozí část: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (1)

Nedostatek personálu armáda vyřešila povoláním civilních operátorů těchto telegrafů, lidově přezdívaným hughisti. Ti se tak praktickyběhem okamžiku stali aktivními vojáky se zařazením k domobraně. Po celou dobu války komunikace mezi vrchním velením a nižšími stupni (sborová a divizní velitelství) probíhala téměř výhradně pomocí těchto aparátů. Oblíbenost tiskacího telegrafu nespočívala pouze v praktickém použití, ale i v možnosti text šifrovat, což bylo pro armádní komunikaci zásadní. Hughesův vynález se nacházel i ve zvláštním komunikačním vagonu vlakové soupravy samotného císaře.

Pokrok díky válce

Klasická telegrafie ale nepředstavovala ideální komunikační prostředek pro frontové nasazení. Důkazem pravdivosti rčení, že „válka je motorem pokroku“, může být rozvoj takzvané zemní telegrafie během let 1914–1918. Zemní telegraf pracoval na principu šíření nízkofrekvenčních elektromagnetických vln – bez nutnosti kabelového vedení nebo antény. Stanice telegrafu místo toho využívala připojené dva do stran se rozbíhající dráty, na jejichž konci bylo ukotvení v podobě masivních hřebů.

Měly maximální dosah přibližně dva kilometry a využívaly je zejména jednotky v přední linii pro spojení s velitelstvím. Císařská armáda ve svých předpisech počítala se čtyřmi stanicemi pro každou armádní divizi, přičemž využívala zejména aparáty konstrukce Poppr, Tagger a Siemens & Halske. Dalším evolučním stupněm telegrafie se stala její bezdrátová forma využívající princip šíření elektromagnetických vln. Tato oblast zaznamenala v letech 1914–1918 rychlý vývoj, který neušel pozornosti c. a k. armády.

Dráty patří minulosti

Rakousko-uherské radiotelegrafické jednotky doznaly ze všech formací zajišťujících armádní komunikaci během války největšího rozvoje. Do konce roku 1918 vybudovala Vídeň postupně více než 10 výkonných stacionárních pozemních stanic pokrývajících potřeby armády na území monarchie a obsazených územích. Pozemní síly habsburské monarchie nezůstaly jen u toho. Každá pěší a jezdecká divize nebo samostatná pěší brigáda disponovala polní radiotelegrafickou rotou se sedmi důstojníky a 154 muži obsluhy. Dalších 35 vojáků zajišťovalo fungování jednotky a mělo na starosti 28 povozů a 62 koní.

Pokračování: Bez spojení není velení: Rakousko-uherští spojaři na italské frontě (3)

Výjimku tvořily horské radiotelegrafické roty, které nepoužívaly povozy, ale měly vyšší počet mužů trénu i zvířat. Disponovaly také speciálními radiotelegrafickými přístroji vzor 1914 určenými pro horský terén na italské frontě. Vzhledem k tomu, že firma Siemens & Halske obdržela požadavek armády na vývoj těchto přístrojů již v roce 1913, nelze si dělat iluze, jak Vídeň vnímala svého spojence. Do konce války císařská armáda měla ve službě radiotelegrafické roty č. 1–200, z nichž každá disponovala čtyřmi četami. V posledních letech konfliktu tvořily vybavení radiotelegrafy (Radiostationen) vzor 1914, 1916 a 1917 a dále skladnější Kleinradiostationen vzor 1917 nebo německé Tornister-Stationen.