Bejrút: Město kříže a půlměsíce

Dnešní Bejrút má s někdejší „Paříží Blízkého východu“, oblíbenou turistickou destinací 60. a 70. let minulého století, společného jen máloco. Pulzující město plné obchodů, hotelů i restaurací se v roce 1975 změnilo na území stínů, kde se bál každý každého. Dlouhých patnáct let pak Libanon a Bejrút sužovala občanská válka, která po sobě zanechala spoušť, tisíce mrtvých a zvětšila propasti mezi jednotlivými náboženstvími. Válečné jizvy jsou ostatně jasně patrné dodnes – i když se obyvatelé Bejrútu znovu postavili na nohy a vdechli svému městu nový život, některá místa ponechali jako památník hrůzných událostí. 

„Výzdoba“ z kulek  

Centrální náměstí Mučedníků, kdysi věčně tepající životem, je dnes téměř opuštěné. Vévodí mu socha provrtaná kulkami, jež shlíží na město z vysokého podstavce. Z okolních domů nespouštějí oči ani vojáci sedící pod ní. Ostatně ozbrojené složky z bejrútských ulic dosud nezmizely a hlídkují téměř na každém kroku. V zemi, kde oficiálně působí osmnáct náboženských sekt, totiž stačí málo a konflikt je na světě. 

Vysoký panelák – skrz naskrz prostřílený – na témže náměstí připomíná tzv. Zelenou linii, která během občanské války dělila znepřátelené strany křesťanů a muslimů. Stejně jako další výškové budovy se i on stal místem, odkud kdysi pálili ostřelovači. Dnes si pod ním hrají malí kluci, kteří svírají v rukou plastové modely samopalů. Snad je jednou nevymění za skutečné zbraně…

„Tohle mělo být obchodní centrum s kinem,“ ukazuje místní dívka na nedaleké torzo kamenné budovy. Zůstalo zde jako památník, ale mnozí by se ho nejraději zbavili – nechtějí, aby bylo válečných připomínek tolik. Jiní ale namítají, že se na válku nesmí zapomenout.

Souboj dominant 

Centru Bejrútu dominuje mešita Al-Amin na náměstí Mučedníků. Kopule a čtyři štíhlé minarety v sobě snoubí prvky moderní i tradiční architektury. Stavbu zahájil bývalý premiér Rafik Harírí v roce 2002. Právě on stál v čele skupiny, která chtěla a nakonec i dokázala postavit Bejrút opět na nohy. Ačkoliv však patřil k nejoblíbenějším politikům v zemi, jeho život ukončil bombový atentát v roce 2005. Neví se, kdo přesně za útokem stál, ale veřejné mínění jej připsalo Sýrii. Následná bouře nevole vedla k nucenému odchodu syrských jednotek, které zemi okupovaly od roku 1976. Dnes leží Harírí pohřben v těsné blízkosti mešity v provizorním stanu a lidé mu přicházejí vzdát úctu.

Mešita Al-Amin se v roce 2005 stala dominantou městského centra, ovšem zástupci křesťanské sekty maronitů působící v sousedním kostele se rozhodli, že nezůstanou pozadu, a nechali vybudovat vysokou zvonici, která konkuruje okolním minaretům. Hned vedle pak najdete vstup na nádvoří mešit. Kříž a půlměsíc zde tak existují bok po boku. 

Odkazy starého Říma 

Hvězdicové náměstí (Place d’Etoile) představuje společenské i kulturní centrum města. Zdobí jej Hodinová věž, jejíž historie je rovněž pohnutá: po válce, kdy byla zničena, ji museli postavit prakticky znova. Ke stejnému náměstí neodmyslitelně patří i malý ortodoxní kostel sv. Jiří, patrona Bejrútu. Většina vnitřních nástěnných fresek se dočkala rekonstrukce, ale některé z těch původních „zdobí“ obrovské díry po kulkách. 

Nedaleko kostela se v rámci poválečné rekonstrukce našly zbytky římského města. V dobách kolem počátku letopočtu se Bejrút nazýval „Šťastným městem“ a jeho knihovna mohla počtem a kvalitou svazků soupeřit s tou v Alexandrii či samotném Římě. 

Ve znamení Hizballáhu 

Některé ulice jižního Bejrútu stále hyzdí ostnatý drát a sem tam se objeví kulometné hnízdo. Naposledy padaly na město bomby v roce 2006 – tehdy jím probleskla tzv. čtyřiatřicetidenní válka, kdy proti sobě stanuly milice šíitského hnutí Hizballáh a jeho odvěký nepřítel Izrael, přičemž konflikt odstartoval únos izraelského vojáka v pásmu Gazy. Válka zachvátila zejména jižní Libanon, avšak ani Bejrút nezůstal ušetřen. Odnesla to především jeho jižní předměstí, stále považovaná za baštu Hizballáhu. 

Mnohé domy jižního Bejrútu jsou sice rozstřílené, ale lidé v nich stále žijí – nic jiného jim ostatně nezbývá. V ulicích se na kolemjdoucí mračí podobizna vůdce Hizballáhu Hasana Nasralláha slibující odvetu a pomstu za prolitou krev. Hizballáh se dnes považuje za politickou stranu, jež má zastoupení dokonce i v parlamentu. Mnozí, zejména šíité, s ní sympatizují, protože jde podle nich o jedinou organizaci, která je v případě konfliktu dokáže ochránit. 

Plnými doušky 

Přestože Bejrút poznamenaly roky konfliktů, o jeho obyvatelích se říká, že milují život. Naučili se užívat si ho plnými doušky, protože – jak sami říkají – nikdy nevědí, kdy na město opět dopadnou bomby. Tento přístup se ukazuje jako aktuální i dnes, kdy se sousední Sýrie zmítá ve vleklé občanské válce a Bejrút dělí od syrského Damašku pouhých sto kilometrů .

Život Libanonců dobře dokumentuje čtvrť Hamra. Kdysi ji obývali převážně křesťané, dnes zde žijí hlavně muslimové. Přesto do místních podniků, klubů, restaurací či luxusních butiků proudí lidé všech vyznání. V barech se nalévá libanonské pivo Almaza a všichni se zatajeným dechem sledují Ligu mistrů. Kousek odtud se pak podél pobřeží vlní několikakilometrová promenáda Corniche, jež patří k nejživějším částem Bejrútu. Od brzkého rána ožívá díky běžcům, bruslařům, prodavačům čaje či mladým lidem, kteří si přijdou jen tak posedět na vyhlídku k Holubím skalám. 

Válka se životem 

Širokou ulici Hamra lemuje množství luxusních restaurací a butiků. Lidé posedávají pod provizorními přístřešky a spokojeně si vychutnávají vodní dýmku, jež zde tvoří neodmyslitelnou součást každodenního života. Po setmění se celá ulice rozzáří světly a rozezní se hlasy lidí i táhlých tónů arabské hudby, jež se linou z reproduktorů. To vše se mísí s vůní specialit libanonské kuchyně a s krásou korzujících mladých dívek, o nichž se říká, že jsou nejhezčí na celém Blízkém východě. 

TIP: Libanon: Korupce, uprchlíci a odpadky

Tady člověka ani nenapadne, že zemi někdy sužovaly krvavé boje. „Válka nedokáže život porazit“ říká Sadiq, mladý student z prestižní Americké univerzity v Bejrútu, která patří na Blízkém východě k nejslavnějším. Město bývá často právem přirovnáváno k bájnému ptáku Fénixovi – v minulosti povstalo z popela již celkem sedmkrát. Doufejme, že tentokrát už naposled.