Anatomie jednoho šílenství (2): Dalo se zabránit první světové válce?
Jednou z hlavních příčin první světové války se stal německý pocit obklíčení. Země se jako národní stát sjednotila až roku 1871, tudíž se do závodu o kolonie zapojila pozdě a s poměrně skromnými výsledky. Na západě i východě se navíc rozkládaly nepřátelsky naladěné mocnosti, takže říši zůstával jen minimální prostor pro teritoriální expanzi. Němci se cítili být v obklíčení a domnívali se, že jim ostatní státy upírají právoplatné místo na slunci.
Předchozí část: Anatomie jednoho šílenství (1): Dalo se zabránit první světové válce?
Vzhledem k tehdejší mentalitě se pak rozšířila teorie o „zemi uprostřed“, kterou ostatně později ochotně přiživovali i meziváleční němečtí historici, podle nichž nezbylo než zahájit preventivní válku. Konfliktu by se dalo vyhnout, jenom pokud by němečtí lídři změnili své myšlení a raději se pokusili prosadit své cíle například hospodářskou expanzí.
Nesmíme však zapomínat, že na začátku 20. století se zboží a kapitál nepohybovaly zdaleka tak volně jako dnes. Celní i jiné bariéry dávaly vládám do rukou efektivní nástroje, jak protivníka tvrdě zasáhnout, takže Němci tuto cestu neviděli jako reálnou – kdyby Trojdohoda chtěla, mohla je převálcovat i hospodářsky.
Vina na všech stranách
Nabízí se otázka, zda by mír zůstal zachován, kdyby se mávnutím kouzelného proutku změnilo myšlenkové nastavení na druhé straně barikády. Co kdyby Londýn najednou naznal, že není třeba držet obrovskou koloniální říši, a Berlínu v zásadních věcech ustoupil? Vzhledem k nevyzpytatelnosti politiky Viléma II. se můžeme domnívat, že by pouze s jídlem rostla chuť a Německo by své požadavky stupňovalo, až by reálně hrozilo, že získá roli světového hegemona. Nejpozději v té chvíli by stejně promluvily zbraně.
Základní články obou aliancí zkrátka měly silné rozpory a s odstupem více než staletí můžeme směle odmítnout do versailleského míru vtělenou pokořující tezi, že za vypuknutí války mohlo primárně právě Německo. Ve skutečnosti za něj mohla neústupnost na obou stranách a větší či menší díl viny nesly téměř všechny mocnosti. Zbývá jen dodat, že excísař Vilém II. měl jiný názor. Ve svých pamětech vydaných v roce 1922 v nizozemském exilu tvrdil, že Dohoda rozpoutala předem plánovanou agresivní válku a Německo v tom bylo nevinně. Křivda přetrvala, přičemž tyto pocity zanedlouho poté zneužili i nacisté.
Když chybí dobrá vůle
Společnost raného 20. století přistupovala k hodnotě lidského života jinak než my v 21. století, a přestože zaznívaly hlasy varující před zbytečným krveprolitím, válka jako taková byla obecně přijímána méně negativně. Řada vedoucích činitelů v různých zemích dokonce konflikt považovala za dobrou možnost, jak vyřešit řadu problémů, zároveň si ale uvědomovala, že lid by tento postup nemusel přijmout.
V roce 1912 se císař Vilém II. na schůzce s náčelníkem generálního štábu Helmuthem von Moltkem mladším a zástupci námořnictva shodl, že tisk musí mezi Němci „začít šířit osvětu“. Na základě toho vydaná směrnice uváděla, že „nelze připustit, aby si lidé teprve v okamžiku vypuknutí války kladli otázku, za jaké zájmy vlastně Německo bude bojovat. Spíš by si měli na představu takové války zvyknout předem“.
Zdá se, že pokud válku přímo nechtěli, tak se jí někteří vysoce postavení Němci minimálně nebránili. V květnu 1914 sdělil Moltke svému rakouskému protějšku Franzi Conradu von Hötzendorf, že jakýkoliv odklad války zhoršuje možnosti centrálních mocností čelit Rusku.
Dokončení: Anatomie jednoho šílenství (3): Dalo se zabránit první světové válce?
Téhož měsíce pak řekl státnímu sekretáři zahraničí Gottliebovi von Jagow, že východní obr bude během dvou nebo tří let plně vyzbrojen a Německu nezbývá než vést preventivní válku. Argumenty podobné těm, které přinášel Hitler na podzim 1940 při plánování útoku na Sovětský svaz. Svou neblahou roli sehrál i zmíněný von Hötzendorf, jenž patřil k vídeňským „jestřábům“ a preferoval silové řešení balkánské otázky.
-
Zdroj textu
-
Zdroj fotografií