Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (2)

První sériový Convair B-36A vzlétl poprvé koncem srpna 1947. Přestože velení letectva rozhodlo, že sériové stroje ponesou defenzivní výzbroj tvořenou šestnácti kanony ráže 20 mm, do verze A se žádné kanony nemontovaly, protože letouny měly sloužit pouze k výcviku osádek.

Předchozí část: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (1)

Stroje pohánělo šest pístových motorů, které umožňovaly dosažení maximální rychlosti 638 km/h. Celkem se vyrobilo 22 kusů B-36A, první byl zařazen do výzbroje v červnu 1948, poslední stroj letectvo převzalo v únoru 1949. 

Úctyhodná výzbroj

Do verze B-36B se montovaly výkonnější motory, což se projevilo zkrácením délky vzletu a zvýšením rychlosti. Stroje nesly šestnáct kanonů ráže 20 mm umístěných v předním a zadním střelišti a v šesti dálkově ovládaných výsuvných střeleckých věžích. Rychlost střelby se pohybovala mezi 750–850 ranami za minutu, k dispozici bylo 600 nábojů na zbraň. Střelci ovládali systém řízení palby, který dovedl určit opravu střelby vzhledem k pohybu cíle. Vzniklo 62 kusů B-36B, jež dosáhly operační způsobilosti teprve v roce 1952. 

Označení B-36C letectvo vyhradilo pro stroje poháněné motory, jejichž výstupní plyny měly posloužit ke zvýšení tahu. Vzhledem k tomu, že by úpravy znamenaly značný zásah do konstrukce, došlo v srpnu 1947 ke zrušení projektu. Počínaje verzí B-36D přibyly pod křídla dvě dvojice proudových motorů, které se používaly především při vzletu a pro časově omezené zvýšení rychlosti. Letouny dosahovaly maximální rychlosti 805 km/h. B-36D přicházely k bojovým útvarům v letech 1950–1951. USAF zařadilo do výzbroje 81 kusů, z nichž 59 vzniklo přestavbou starších B-36B. 

S nukleárním pohonem?

Od listopadu 1950 do října 1952 sjížděly z výrobní linky stroje verze B-36F vybavené zdokonalenou elektronikou a zařízením pro vypouštění klamných cílů k zahlcení nepřátelských radarů. Vzniklo 34 kusů. Největší množství strojů (83 kusů) se vyrobilo ve verzi B-36H. Jejich dodávky probíhaly od prosince 1952 do  září 1953. Finální variantu představoval B-36J se zvýšenou zásobou paliva, umožňující bojový dolet 11 000 km. Od září 1953 do srpna následujícího roku převzalo letectvo 33 kusů.

K experimentálním účelům posloužil jediný stroj přestavěný na verzi NB-36H. V roce 1954 byly zahájeny práce na projektu letounu na nukleární pohon. V té souvislosti bylo třeba ověřit, jaký vliv má radiace na palubní přístroje. Do pumovnice B-36H proto technici instalovali jaderný reaktor, který byl zdrojem záření, ale nesloužil k pohonu letounu. Reaktor se spouštěl výhradně nad neobydlenými oblastmi. NB-36H vždy doprovázel transportní letoun s četou vojáků připravených v případě havárie bombardéru vyskočit padákem a zajistit trosky. 

Průzkumné verze 

Existovaly také čtyři průzkumné verze označené RB-36D, E, F a H. Osádku verze RB-36D tvořilo 22 mužů, z nichž sedm ovládalo průzkumné vybavení. Přední pumovnici vyplňoval přetlakový prostor, v němž se nacházelo 14 kamer a temná komora, celkem mohl letoun nést až 23 kamer různého typu. Ve druhé pumovnici se nacházelo 80 osvětlovacích bomb, zatímco třetí pumovnice se využívala k nesení přídavné nádrže o obsahu 13 638 litrů (3 000 galonů), kterou bylo možné po vyčerpání odhodit. Čtvrtou pumovnici vyplňovalo elektronické vybavení ztěžující zachycení letounu nepřátelskými radary.

Dokončení: Americký obr nesoucí smrt: Bombardér B-36 Peacemaker (3)

RB-36D zpočátku létal ve výšce 15 200 m, později došlo k demontáži většiny obranné výzbroje s výjimkou záďových kanonů a takto odlehčené stroje mohly operovat ve výšce až 17 600 m. Typ ve své době představoval jediný stroj z výzbroje USAF, který byl schopen provádět průzkumné lety nad SSSR ze základen ve Spojených státech. RB-36D zahájily špionážní lety v roce 1951. Vzlétaly z britské letecké základny Sculthorpe a prováděly především průzkum sovětských základen na dálném severu včetně právě dokončené atomové střelnice na ostrově Nová Země. Čas od času také operovaly ve vzdušném prostoru Čínské lidové republiky.