Americký kapitán John Bulkeley: Nepolapitelný mořský vlk (3)

Když skončila invaze v Normandii, nadřízení odměnili Johna Bulkeleyho velením jeho prvního většího plavidla: torpédoborce Endicott. Odvážný důstojník, který si vysloužil přiléhavou přezdívku Sea Wolf (mořský vlk), se v nové funkci rozhodně nenudil. Už v srpnu 1944 totiž dostal speciální úkol v podobě diverzního nájezdu proti přístavu La Ciotat, jenž by odpoutal pozornost Wehrmachtu od vylodění v jižní Francii.

Šťastný granát

Generálové doufali, že akce přinutí nepřítele odvelet pozemní jednotky od hlavních invazních ploch u měst Cannes a Toulon. Kromě Endicottu dostal Bulkeley k dispozici flotilu složenou ze 17 torpédových a dvou britských dělových člunů třídy Insect. Uskupení vyplulo 17. srpna, a jakmile dorazilo k La Ciotat, Bulkeley vyslal všechny čluny šířit chaos do přístavu. Jejich granáty potopily německý parník, načež velitelé přesměrovali palbu na vojenské cíle ve městě.

Situace se dramaticky změnila v okamžiku, kdy námořníci zpozorovali dvě plavidla Kriegsmarine: bývalou italskou korvetu nyní označenou UJ6082 a zrekvírovanou egyptskou jachtu Nimet Allah. Zatímco první loď disponovala dvojicí torpédometů a 100mm dělem, na palubě jachty se nacházela „osmaosmdesátka“. Okamžitě vypukla přestřelka mezi Němci a dvojicí britských člunů vyzbrojených děly ráže 150 mm, avšak nepřítel pálil mnohem přesněji a královské lodě se musely stáhnout.

Bulkeley nařídil podpořit nájezdníky palbou přední věže Endicottu s kanonem ráže 130 mm. Němci pak přenesli palbu na torpédoborec a zasáhli jej granátem, který neexplodoval a zranil jediného námořníka. V následném hodinovém boji Endicott oba protivníky potopil a vytažením trosečníků z vln získal Bulkeley 169 zajatců.

Nájezd završil dalším ostřelováním města, a když se jej po návratu zeptali, proč na německá plavidla vůbec zaútočil, odpověděl: „Co jiného bych mohl dělat? Udeříš, bojuješ a zvítězíš. To je pověst našeho námořnictva a zůstane taková i do budoucna.“

Půlstoletí služby

Porážka Osy neznamenala pro úspěšného důstojníka odchod do penze. Po vypuknutí konfliktu v Koreji (1950–1953) velel námořní kapitán Bulkeley 132. divizi torpédoborců a po válce se stal náčelníkem štábu 5. divize křižníků. Začátek 60. let jej zastihl v čele tennesseeské základny Clarksville, tajného zařízení spadajícího pod vládní agenturu Defense Atomic Support Agency zodpovědnou za nukleární arzenál.

„Mořský vlk“ neztratil ani kapku své kuráže z válečných dob. Jednoho dne se totiž rozhodl otestovat ostražitost mariňáků hlídajících základnu tak, že si začernil tvář, nasoukal se do nindžovského obleku a po setmění se pokusil proniknout mezi strážemi. Šlo o riskantní podnik, protože námořní pěšáci měli ostře nabité zbraně. Odvážným kouskem si Bulkeley zase jednou získal respekt podřízených, jemuž se ostatně těšil po celou kariéru. Vojákům imponovalo i to, že na inspekce po rozlehlé základně jezdil v červeném sportovním voze Triumph TR3 se stříbrnou kresbou torpédového člunu na kapotě.

Spolubojovník prezidentem

Když prezident Kennedy – starý známý z dob služby v Tichomoří – povýšil Bulkeleyho v roce 1963 na kontradmirála, znamenalo to zároveň nový úkol. Bulkeley odcestoval na Kubu, aby se ujal velení námořní základny Guantánamo. Ta byla (zejména po neúspěšném vylodění kubánských exulantů pod taktovkou CIA v Zátoce sviní) trnem v oku Fidelu Castrovi, který se rozhodl přerušit dodávky pitné vody. Doufal, že tím Američany přiměje k odchodu, ovšem Bulkeley situaci vyřešil instalací odsolovacího zařízení. Posádka Guantánama tak dokázala zpracovávat mořskou vodu a základna se stala soběstačnou.

TIP: Erich Raeder: Vzestup a pád Hitlerova velkoadmirála

V roce 1975 odešel Bulkeley do výslužby, avšak US Navy se nehodlalo vzdát jeho služeb. Po vzájemné dohodě si zkušený velitel zachoval status zvaný „retired-retained“. Mohl tedy vykonávat funkci šéfa komise Navy’s Board of Inspection and Survey (INSURV), která provádí inspekce a prohlídky válečných plavidel před uvedením do služby. Definitivně opustil Bulkeley řady námořnictva v roce 1988 po pětapadesátileté službě a v hodnosti viceadmirála. Mořský vlk zemřel ve svém domě v marylandském Silver Spring v dubnu 1996 a jeho ostatky byly uloženy na Arlingtonském národním hřbitově ve Virginii.