Americká blamáž: Sestřelení F-117 Nighthawk nad Bělehradem

První prototyp letounu, který byl díky technologii Stealth doslova neviditelný pro radar, vzlétl u společnosti Lockheed 18. června 1981 a už v roce 1983 americké letectvo převzalo první sériové F-117 Nighthawk (noční jestřáb). Jednalo se o velmi neobvykle vyhlížející hranatý stroj, který měl jednočlennou osádku a dosahoval rychlosti 993 km/h. Podle všech amerických odborníků neměl být zachytitelný žádným sovětským radiolokátorem té doby. Do výzbroje tuto novinku zařadilo 37. taktické křídlo, jež se s novou výzbrojí poprvé dočkalo nasazení během jediného náletu při invazi do Panamy v roce 1989. Do mnohem intenzivnějších bojů se pak neviditelné „jestřáby“ dostaly při operaci Pouštní bouře v lednu 1991. Bez jediné ztráty zde odlétaly přes 1 300 bojových akcí, často proti těm nejnebezpečnějším cílům chráněným silnou protivzdušnou obranou.

Chovali se jako amatéři

Několik misí nad Irákem uskutečnil v kabině F-117 i pplk. Darrell Zelko. Ten byl ve službě ještě i osm let později a v podvečer 27. března 1999 se účastnil náletu na Bělehrad během operace Spojenecká síla. Jugoslávci však disponovali kvalitní obranou; jejich města hájil také třetí prapor 250. raketové brigády protivzdušné obrany pod velením plukovníka Zoltána Daniho. Jeho jednotka měla ve výzbroji sovětské rakety země-vzduch 125-Něva/Pečora, v kódu NATO známé jako SA-3 Goa.

Plukovník Dani později napsal: „Američané si mysleli, že nás rozdrtí bez odporu. Občas se chovali jako amatéři. Osobně jsem odposlouchával hovory pilotů bombardérů s průzkumnými letadly AWACS. Znal jsem jejich trasy i plány bombardování.“ Jeho jednotka ale byla pod neustálým „dohledem“ amerického elektronického průzkumu, a proto mohla radiolokátory zapínat jen na pár vteřin. Jinak by následoval úder nepřátelských letadel. Dani také prý nechal vymontovat radiolokátory z vyřazených stíhaček MiG a ty příležitostně zapínal, aby nepřítele zmátl. Díky těmto návnadám a neustálému pohybu jeho jednotka neztratila jedinou baterii, přestože na něj letouny NATO během kampaně odpálily 23 raket HARM.

Nálet na Bělehrad

Velitel si byl jistý, že dokáží F-117 odhalit: „Radary metrového rozsahu dokážou rychleji zaregistrovat letouny s technologií Stealth, takže se nám ho podařilo včas objevit, jen co vlétl do zóny našeho dosahu. Když se přiblížil na vzdálenost 15 kilometrů, rozkázal jsem střelci Senadu Muminovičovi, aby stiskl tlačítko a raketa začala startovat.“ Darrell Zelko tou dobou právě otevřel pumovnici. Blížil se totiž ke svému cíli, na který chtěl vypustit dvě laserem naváděné pumy GBU-12 Paveway II. To však zvýšilo radarový odraz jeho stroje, což patrně jugoslávským operátorům stačilo.

Pilota v kabině černě kamuflovaného letounu čekaly perné chvíle. „Spatřil jsem vzhůru stoupat dvě rakety, ale mohly tam být i další. Sledoval jsem je vizuálně hned od jejich startu a pomyslel jsem si, že je to špatné. Stříleli po mně už mnohokrát předtím, ale to bylo poprvé, kdy jsem se opravdu bál. První raketa šla přímo na mne. Prolétla hrozně blízko a já jsem byl překvapen, že nevybuchla. Cítil jsem, jak průlet zacloumal letadlem. Jakmile zmizela, já rychle začal hledat druhou raketu. Když jsem ji uviděl, pomyslel jsem si, že tahle mě dostane.“

Bohužel pro něj se nemýlil a obrovská, šest metrů dlouhá střela našla svůj cíl. Zelko ztratil kontrolu nad těžce poškozeným strojem a ten se začal otáčet a padat k zemi. Velké přetížení způsobilo, že pilot nebyl okamžitě schopen zaujmout na své katapultovací sedačce správnou polohu. Pak se mu to přece jen podařilo, zatáhl za madla a jeho křeslo ho vystřelilo z kokpitu. Padák se otevřel a Zelko pomalu klesal k zemi. Ještě ve vzduchu se dokázal vysílačkou spojit s nejbližším americkým letounem, tankerem KC-135 kroužícím nad Bosnou. Obával se, že hned po dopadu bude zajat, a tak chtěl co nejrychleji podat informace o svém sestřelení.

Na území nepřítele

Zelko dopadl na zem u dálnice na Bělehrad. Rychle sbalil padák a skryl se ve strouze. Později vzpomínal, jak ho v tu chvíli napadlo: „Tak z toho by moje máma asi neměla radost.“ Pak znovu zapnul vysílačku určenou pro tísňové volání a odvysílal třikrát nouzové mayday, obsahující i jeho nouzový volací znak Vega 31. Vysílačku pak hned vypnul, protože věděl, že srbští vojáci ho mohou odposlouchávat. Jeho volání Američané zachytili a okamžitě rozjeli záchrannou operaci.

Do oblasti zamířily čtyři helikoptéry, které ho měly nalézt a vyzvednout. Situaci však komplikovala padající mlha a začínající noc. Zelko několikrát vysílačku nakrátko zapnul a upřesňoval svoji polohu, když se ale vrtulníky blížily, musel ji vypnout. Srbové totiž rozjeli po sestřeleném letci rozsáhlé pátrání, do kterého se zapojili jak vojáci, tak příslušníci různých polovojenských organizací a civilisté. Kdyby Zelko padl do rukou jim, asi by měl velké problémy. Nebylo by to poprvé, kdy civilní obyvatelstvo vystavené těžkému bombardování sestřeleného letce zlynčovalo.

Horké chvíle

Do pátrání po něm se prý zapojilo na 800 lidí. Americkým vrtulníkům začalo po nějaké době docházet palivo a musely odletět k dotankování z přivolaného tankeru. Pak se do oblasti vrátily a pokračovaly v pátrání. Jeden z pilotů později vzpomínal, že už z dálky pozoroval další a další auta sjíždějící se do dané oblasti ze všech stran. Zavolal Zelkovi, aby na chvíli rozsvítil světlici, což se vzápětí stalo. Zachránce se ale bál, že ji spatří i Srbové, a tak okamžitě volal ještě jednou a nakázal, aby ji zase zhasl.

Jeden záchranný vrtulník Sikorsky MH-53 přistál ve vzdálenosti asi 30 m od sestřeleného letce, a zatímco ho část posádky hlídala, dva vojáci se rozběhli k Zelkovi. Ten podle nacvičeného postupu poklekl a zvedl ruce. Zachránci ho rychle identifikovali a jeden ho pozdravil slovy: „Jak se vede, pane? Jsme tu, abychom vás dostali domů.“ Pak už následoval úprk k vrtulníku se stále běžícím motorem a rychlý start. Pilot F-117 byl zachráněn po asi osmi hodinách strávených na nepřátelském území. 

Dozvuky akce

Velitel srbské protiletadlové baterie plk. Zoltán Dani později vzpomínal na následující události: „Blahopřáli jsme si samozřejmě, ale to je vše. Pocit byl stejně příjemný, jako bychom vstřelili branku ve velmi důležitém utkání. Ale ráno přišel důstojník z vyššího velení a zeptal se, jestli vůbec víme, co jsme sestřelili. Řekl jsem, že nemám ponětí, o jaký cíl šlo. A pak nám teprve řekl, že se jednalo o neviditelný F-117.“ Sestřelení nejmodernějšího F-117 bylo pro jugoslávskou propagandu mimořádně tučným soustem. Se značnou dávkou černého humoru světem proletěla slavná věta: „Promiňte, nevěděli jsme, že byl neviditelný.“  Některé zdroje tvrdí, že Srbové možná 30. dubna zasáhli ještě další F-117, který přišel o část ocasních ploch. Přestože se dokázal vrátit na základnu, později byl prý vyřazen ze služby.

TIP: Stále aktuální hrozba (1): Proměny bombardérů ve 20. století

Oba účastníci incidentu Srb Zoltán Dani a Američan Darrell Zelko se v roce 2013 znovu setkali. O sestřelu si velmi vášnivě vyprávěli jako dva veteráni a vojenští profesionálové. U toho se také spřátelili. Obě rodiny se od té doby pravidelně navštěvují jak v USA, tak v Srbsku. Při té příležitosti vznikl i dokumentární film Druhé setkání, jehož hlavním tématem je smíření mezi národy. Sestřel F-117 byl pro americké letectvo velmi trapnou, i když ne zásadní epizodou celé kampaně. Mnoho vojenských analytiků jej dodnes vykládá jako důkaz, že i nejmodernější americké neviditelné letouny mohou být sestřeleny protiletadlovými systémy ze sovětských dob.